Blízká setkání třetího druhu (1977)

Blízká setkání třetího druhu jsou nejen průlomovým dílem Stevena Spielberga, ale také základem moderního sci-fi. Spielberg zde mistrně kombinuje napětí, mystérium a lidský údiv, přičemž diváka vtahuje do světa neznámého a fascinujícího. Kamera, střih a atmosféra filmu jsou dodnes inspirací, přičemž pět jednoduchých tónů Johna Williamse dokáže vyvolat nezapomenutelný emocionální efekt.
 
Richard Dreyfuss odvádí vynikající výkon, který dokonale rezonuje s gradací příběhu, a přestože je jeho postava místy zvláštně vyšinutá, přesně odpovídá Spielbergově poetice. Francois Truffaut v roli astronoma Lacombeho je nejen zajímavým hereckým prvkem, ale dodává filmu hloubku a autenticitu. Efekty, ač dnes již „retro“, stále působí famózně a podtrhují magii setkání s mimozemšťany.
 
Film exceluje nejen vizuálně, ale i vyprávěním. Pomalu odhalované tajemno, napínavé scény s neidentifikovatelnými objekty, únosy letadel a nečekanými zvraty udržují diváka v napětí až do nádherného finále. Každý záběr je propracovaný, každá sekvence gradující a celá konstrukce snímku je dotažena s neuvěřitelnou precizností a citem pro diváckou zkušenost.
 
Blízká setkání třetího druhu nejsou jen filmem o UFO; jsou symfonií napětí, barev, emocí a lidského údivu. Spielberg zde ukázal, že sci-fi může být intelektuálně fascinující, poetické a vizuálně ohromující zároveň. Každá projekce je zážitkem, který zanechává stopu v srdci diváka, a proto se jedná o jedno z nejvýznamnějších děl filmové historie.

Roy Neary ide neskoro v noci autom, keď zrazu uvidí sériu jasne osvetlených vesmírnych lodí, ktoré preletia ponad neho. Odhodlaný zistiť, či to, čo zažil, bolo skutočné, sa postupne stane posadnutým obrazom plochého vrchu. Čo sa s ním vlastne deje?
Steven Spielberg je bez debaty jedným z najväčších amerických filmárov modernej éry a pre mňa je tento film jeho absolútne najobľúbenejší. Close Encounters of the Third Kind je ohromujúca, jedinečná, čarovná, vzrušujúca, filozofická, miestami humorná, miestami desivá, dojímavá a povznášajúca sci-fi klasika. Spielberg mal vtedy len dvadsaťdeväť rokov a ide naplno – film je vizuálne oslňujúci, s mimoriadnym využitím kamery, zvuku, špeciálnych efektov a strihu, no zároveň pôsobí veľmi osobne, intímne a emotívne.
Film sa s neuveriteľnou ľahkosťou presúva z obyčajného predmestia do obrovských otvorených krajín, z rodinnej drámy do vládneho sprisahania, z osobnej posadnutosti jedného muža až k „koncertu medzi svetmi“. Na jednej strane ide o únikové sci-fi dobrodružstvo, aké Hollywood vie robiť, no na druhej o takmer avantgardný príbeh obsesie a existenciálnej traumy. Ak sa mu otvoríš, posledná polhodina pri Devil’s Tower pôsobí takmer ako náboženské zjavenie – čistá destilácia úžasu nad nekonečnosťou vesmíru a naším malým miestom v ňom. Je to film natočený z lásky k samotnému filmu a zážitku z jeho sledovania.
Ťažko sa mi to hodnotí klasickou recenziou, skôr by som len vymenovával všetko, čo na ňom funguje. Predovšetkým je tu životný výkon Richard Dreyfuss ako Roy, obyčajný človek. Presvedčiť diváka, že sa mu deje niečo nepochopiteľné a zároveň skutočné, je nesmierne ťažké – a Dreyfuss je v každej scéne výnimočný. Je vášnivý, vtipný, sústredený a dokonale sa hodí do tejto úlohy.
Vedľajšie postavy sú výborné, no dve kradnú film pre seba: trojročný Cary Guffey ako nádherný malý chlapec a ikonický francúzsky režisér François Truffaut ako vyšetrovateľ Lacombe. Hudba **John Williams**a je číra krása – päťtónový motív je nezabudnuteľný, no celý film je zahalený do hudby, ktorá sa pohybuje medzi jemnosťou a hrozbou.
Kamera **Vilmos Zsigmond**a je dychberúca – či už ide o Roya pozerajúceho sa na kopu zemiakovej kaše, starca v hojdacom kresle, dieťa reagujúce na neviditeľných mimozemšťanov, alebo majestátne zábery Devil’s Tower. Žiadny záber nie je zbytočný a každý rozpráva príbeh. Film právom získal Oscara za kameru. Vizuálne efekty **Douglas Trumbull**a sú nádherné, takmer ako maľovanie svetlom, a záverečná materská loď je pre mňa jedným z najlepších efektov v dejinách filmu.
Aj plagát filmu – temná cesta vedúca k obzoru s tajomným svetlom – je ikonický. Film sa nakrúcal v Alabame, Mexiku, Kalifornii, Indii a pri Devil’s Tower vo Wyomingu. Sekvencia „Dark Side of the Moon“ vznikla v opustenom hangári a v čase vzniku šlo o najväčšiu účelovo postavenú filmovú kulisu.
Zaujímavý je aj scenár – je to jediný veľký film, ktorý Spielberg napísal kompletne sám (hoci si prizval pomoc, napríklad **Paul Schrader**a, s ktorým sa neskôr rozišiel). Aj preto ho považujem za jeho najosobnejší film. Hoci nakrútil „väčšie“, vážnejšie a oceňovanejšie diela, tento ide priamo zo srdca, bez filtrov a pózy. Je nádherný.
Poznámka na záver: film existuje vo viacerých verziách. Spielberg ho strihal znova v roku 1980 a opäť v roku 1990. Táto recenzia sa vzťahuje na vydanie z roku 2001, ktoré je veľmi kvalitné. Napriek tomu platí, že pôvodná kinová verzia je tá definitívna a najlepšia.

Blízká setkání jsem viděla jako dítě a přišla mi dlouhá a nudná. Zkusila jsem je tedy ještě jednou teď a můj dojem je podobný. Je to opravdu dlouhé, ale tentokrát mě to drželo od začátku do konce. Hodně věcí jsem doteď nepochopila a asi to tak má i být. Přes zajímavou podívanou jsem ale necítila žádné emoce. Ani nadšení, nebo překvapení, úžas, proto nemohu dát plný počet.

Trochu pomalejší dějová linka této sci-fi klasiky nevadí, protože film režíruje Steven Spielberg a tak se prostě nudit nebudete. Krásné setkání třetího druhu, které občas napíná nervy, občas pobaví, ale hlavně pohladí po duši - tak, jak to mistr uměl už před mnoha lety. Za mě jeden z nejlepších filmů ohledně mimozemského života, protože představa, že všichni budou chtít jen zemi ovládat, se mi moc nelíbí.

Otec od rodiny se pomátne, bez vysvětlení začne demolovat vlastní dům, jeho žena sebere děti a odjede k sestře (pochopitelně), pak jede vítat vetřelce, což vypadá jako něco mezi rockovým koncertem a náboženským festivalem, líbá se s cizí ženou a nakonec nastoupí do vesmírné lodi, ze které zrovna vystoupili lidé, kteří byli unešeni před 30 lety.