Blízká setkání třetího druhu (1977)

Viděla jsem jako dospívající. Už roky předtím jsem četla všechnu sci-fi, milovala jsem to. A tento film byl zosobněním všech těch představ. A teď se na to dívám po 40 letech... A nemůžu si pomoct - je to pořád příběh hodný filmového plátna. Asi jsou další generace ochuzeny toho zážitku. My jsme to hltali. Všechno, co se jen otřelo o sci-fi. Ale tato kategorie nestárne. Nádherný spektákl, opravdu nádherný, od prvních minut. Řekla bych, že dneska už nikdo nic takového neumí, ale to by nebyla pravda. Jsou jiné, další filmy. Ale i ty staré jsou dobré. Jestli je neznáte, podívejte se na ně. Nebudete litovat. Richard Dreyfuss je v hlavní roli dokonalý.

„Uf, oni zas krouží, tam za velkou louží.“ Hele, děti, talíř! Jůů… A letí to? To si pište. Téměř 50 let už proletělo od slavného setkání ve Spielbergově spektáklu, je čas bilancovat. Velkolepé, strhující a tajemné? Tenkrát nepochybně. Coby malý špunt jsem z kina šel s očima jak talíře a s obavami sledoval oblohu. Přiletí šišouni i na Moravu? Budou mít rotující talíře s trojnožkou, průsvitná těla, kulaté oči a hranaté rektální sondy? Velmi znepokojivý film. Ale vizionářský? Pche. Padesát let v čudu a já se vás ptám, pane Spielbergu, kde máte ty talíře?! A ne že mi řeknete, že rozmlácené ve dřezu, kam vyšilující Royházel cihly. Hm, tenhle Spielbergův návod, co dělat při zjevení UFO, asi praktikovat nebudu. Plést si Faustčinu bramborovou kaši s plastelínou by mi nedovolil pud sebezáchovy, no a vzít lopatu a házet nám oknem do obýváku hlínu? Zajímavý nápad, ale copak dohodím až do čtvrtém patra? Blízká setkání jsou vlastně dost jurodivý film. Vědci se vzmůžou jen na opakování pěti tónů pořád dokola a dokola, to by s pár klávesami zvládla i cvičená opice. Tříletý Barry klade mamince tak filosofické otázky, až jsem z toho unesen. I on je unesen. Mámu Jillian však víc než zmizení synáčka zajímají Royovy mužné licousy. Budou při líbání šimrat? A co Roy? Neuvěřitelný čulibrk. Manželku a tři děti vyžene z baráku, však ho tížily jak balvany na krku. Konečně je volný! Spěchá vítat průhledné šišouny a hned jim leze až do talíře. A co na to emzáci? Paráda, Roye bereme. Dáme ho vycpat a dětičky na Alfa Centauri budou mít učební pomůcku, proč s tak hloupou a sobeckou lidskou rasou už dál nenavazovat kontakt.

Neměl jsem tu recenzi, které vlastně není dnes třeba. Svou historickou úlohu splnil tenhle kultovní snímek v osmdesátkách (kdy se k nám dostal do kin, v roce celosvětové premiéry to určitě nebylo. Zírali jsme jak puci na ty ufóny. Na tehdejší nedigitální dobu nadčasové a tento element (čas) za ty roky zas tolik neohlodal.

Padesát let s mimozemšťany Stevena Spielberga. Za těch téměř padesát let od vzniku této přelomové sci-fi jsem snímek viděl sice jen čtyřikrát, ale s neuvěřitelným diváckým štěstím. Chronologicky jsem totiž prožil celou jeho evoluci. Od původní kinoverze s českými titulky před rokem 1989, přes televizní verzi pro Novu s vnitřkem lodi, až po definitivní režisérský střih s dabingem Ivana Trojana na ČT. Moje osobní pouť s tímto filmem je téměř kompletní – k absolutní katarzi už mi zbývá jediné: zajet do krnovského kina Mír 70 a vychutnat si ho z původního 70mm filmového pásu. Když se na film dívám dnes, fascinuje mě jeden paradox. Přestože stál na tehdejší dobu neuvěřitelných 20 milionů dolarů a studio Columbia kvůli němu riskovalo bankrot, výsledný snímek nepůsobí jako stoprocentně nablýskané hollywoodské „áčko“. Absence tehdejších prvořadých megastar a civilní, občas až záměrně technicky špinavá kamera mu dodávají lehký „béčkový“ nádech. Jenže právě tato syrovost a realismus amerického předměstí mají neskutečné kouzlo, které moderním digitálním blockbusterům zoufale chybí. Přesto se jako velký fanoušek sci-fi nemohu zbavit dojmu, že film má jednu malou vadu na kráse: Spielberg až příliš hrotil psychologické drama a Royovo morální selhání vůči rodině. Kdybych mohl tehdy sedět v producentském křesle velkého studia (třeba Universal), poradil bych Stevenovi radikální přepis scénáře, který by z filmu udělal ještě drtivější hit. Hlavním tahákem by bylo obsazení tehdy dravého Johna Travolty a božské Michelle Pfeiffer. Věk herců by byl tehdy v roce 1977 naprosto dokonalý. Johnovi bylo ve skutečnosti 23 a Michelle 19 let (přesně tolik, kolik bylo Carrie Fisher, když jako Leia dobývala Star Wars). Jsem si stoprocentně jistý, že s tehdejším obrovským charismatem by oba své o pár let starší role zvládli s přehledem. Michelle by do filmu vnesla neskutečný sexappeal a John dravost. A jak by vypadal děj? ⚠️ NÁSLEDUJÍCÍ PASÁŽ OBSAHUJE SPOILERY MÉHO ALTERNATIVNÍHO SCÉNÁŘE: Roy Neary (Richard Dreyfuss) by v mé verzi sloužil jen jako osobní Spielbergovo memento v první třetině filmu. Skutečným protagonistou by se stal jeho sedmadvacetiletý mladší bratr John Neary (John Travolta) – armádní lékař, který je u Royovy rodiny na venkově na delší rekonvalescenci po těžké vietnamské malárii, kterou chytil při službě vlasti. John k bratrovi přijíždí na popud Royovy manželky, která v sobě dusí obrovské tajemství. John měl totiž před odchodem na medicínu románek s dívkou, která otěhotněla. Ta ho však nechtěla brzdit v kariéře, svěřila se Royovi a ten gentlemansky splnil rodinnou povinnost, dívku si vzal a nejstaršího syna vychoval jako vlastního. Pointou scénáře je, že divák je na toto tajemství ve filmu přímo upozorněn, ale sám John o svém biologickém otcovství celou dobu vůbec neví! To dodává neuvěřitelné napětí scéně, kdy se John s pocitem viny nabízí, že unavenému Royovi pomůže a pojede s ním na noční inspekci elektrické sítě, John se mu z bratrské solidarity nabídne jako doprovod do auta. Společně se tak stanou svědky onoho ikonického nočního incidentu se světly na silnici a všech jeho záhadných důsledků. John na vlastní kůži zažije tehdejší paranormální šok, včetně Royova šíleného stavění makety v obýváku. Jenže pak přichází zásadní zlom: mimozemšťané v noci neunesou jen jednoho kluka, ale rovnou celou Royovu rodinu a několik sousedů, kteří byli svědky jejich eskapád. Ušetřena zůstane jen nejmladší dcerka. John jako starostlivý strýc přebírá za neteř plnou zodpovědnost a s malou holčičkou v náručí začíná hledat bájnou Ďáblovu věž (Devils Tower). John po Royovi přebírá štafetu i část té děsivé, nutkavé posedlosti. Jako racionální lékař si ale v obýváku Royovu hliněnou maketu hory vyfotografuje, zatímco čtyřiadvacetiletá Jillian Guilerová (Michelle Pfeiffer), která také pátrá po svém zmizelém dítěti, si ji maluje jako obrázky. Tyto fotky Johnovi později pomohou snadno prokouknout vládní intriky a lži o toxickém plynu u hory, protože jako doktor okamžitě pozná, že armáda příznaky otravy na obyvatelstvu a zvířatech jen simuluje. Když se John s Jillian na útěku v podhůří potkají, nejdříve udělají zodpovědnou věc: předají maličkou neteř do bezpečí její babičce (matce obou bratrů, Roye a Johna). Teprve pak, spojeni mateřským pudem Jillian a dravostí lékaře Johna, pokračují v nebezpečné misi do zakázané zóny. Johnovu divokou, malárií a UFO zážitkem traumatizovanou mysl navíc Jillian neustále drží v realitě. Závěr je pak čistá hollywoodská katarze. Z mateřské lodi vystoupí celá zachráněná Royova rodina i se sousedy. Jillianin chlapeček se s pláčem vrátí, ale protože mezi Johnem a Jillian stačilo vzniknout silné pouto a vědecký tým armády potřebuje špičkového lékaře s vojenským výcvikem pro vesmírnou misi, padne osudové rozhodnutí. Jillian svěří svého syna do bezpečné péče vyléčeného a vděčného strýce Roye Nearyho a jeho rodiny. Sama pak ruku v ruce s Johnem Travoltou nastupuje do zářící brány mateřské lodi a jako vyslanci lidstva odlétají k hvězdám. Kdyby tehdy manažeři studia zatlačili na Spielberga a obsadili tuto dvojici, Blízká setkání by v roce 1977 nepřežívala ve stínu Lucase, ale stala by se přímým, rovnocenným komerčním konkurentem původních Star Wars. A JAK BY VYPADAL MODERNÍ REMAKE? Pokud by se tento upravený scénář točil dnes, obsazení by byla naprostá lahůdka pro současnou generaci diváků. Do role Roye Nearyho bych obsadil Barryho Keoghana (geniální hlavní záporák ze Saltburnu). Ten by to šílenství, psychické hroucení a stavění hory z bláta sehrál s mrazivou dokonalostí. Jeho unavenou, nešťastnou manželku by si zahrála Sydney Sweeney, což by dalo rodinnému dramatu obrovskou šťávu. Hlavní roli dravého mladšího bratra Johna by převzal Jacob Elordi (který s Keoghanem zářil právě v Saltburnu a v seriálu Euforie prokázal, že umí hrát intenzivní postavy). Roli Jillian by pak ztvárnila Millie Bobby Brown (hlavní hrdinka z Enoly Holmes), která má v sobě přesně tu správnou kombinaci mladistvé bojovnosti a zranitelnosti. Jsem si jistý, že sedmadvacetiletý Elordi a dvaadvacetiletá Millie by své o něco starší role (27 a 24 let) uřídili s naprostým přehledem a chemie mezi nimi by zbourala kina. Dostat takto vytížené a drahé moderní hvězdy do jednoho projektu by sice dnes bylo pro producenty finanční i logistické peklo, ale buďme upřímní – za nějakých 5 až 10 let už nebudeme potřebovat složité plánování natáčení. Pokročilá generativní AI tou dobou zvládne s legálně zakoupenými právy na jejich digitální audiovizuality vygenerovat celý tento film hladce, v nejvyšší filmové kvalitě a přesně podle tohoto mého scénáře.V tomto novém zpracování by bylo samozřejmě nutné pořádně potunit vizuál samotných mimozemšťanů i jejich technologií. Zapomeňte na ty roztomilé, gumové dobráky, kteří v původním filmu budili hrůzu nanejvýš omylem. Zde by z cizích lodí sálala chladná, technologická dominance a návštěvníci by měli mnohem temnější, nečitelné úmysly. Samotné vrácení unesených lidí i nábor lidských specialistů na palubu by nebyly žádnou idylickou slavností, ale výsledkem celkem tvrdých, dramatických vyjednávání a vzájemných kompromisů mezi vládou a cizí inteligencí. Finále, kdy Jillian svěří svého syna do bezpečné péče vděčného strýce Roye Nearyho a sama ruku v ruce s Johnem nastupuje do zářící, ale zlověstné brány mateřské lodi, by tak v divákovi zanechalo obrovské otazníky. Byl by to dokonalý sci-fi thriller s mrazivým cliffhangerem pro případná pokračování: Kdo jsou tito tvorové doopravdy, co od lidstva výměnou za rukojmí požadují a jakou roli v tom sehraje John s Jillian? Do té doby je to ale pro mě stále srdcová záležitost v původním znění. Vidíme se v Krnově! Hodnocení: 90 % (původní verze) / snad alespoň 80 % (moje verze v hlavě).

Spielberg tu dokázal niečo, čo sa v sci‑fi už takmer nevidí – nakrútil film o mimozemšťanoch bez strachu, bez agresie a bez cynizmu. Blízke stretnutie tretieho druhu je postavené na pocite úžasu, ktorý dnes v kinách tak veľmi chýba.Richard Dreyfusshrá obyčajného človeka, ktorý sa ocitne v neobyčajnej situácii – a jeho posadnutosť je natočená s takou ľudskosťou, že mu veríte každý pohyb. Spielberg tu pracuje s obrazom ako dirigent: svetlá, tiene, zvuky, hudba Johna Williamsa – všetko smeruje k jednému z najikonickejších finále v dejinách sci‑fi. Film nestarne. Nie preto, že by bol technicky dokonalý, ale preto, že je úprimný. Je to sci‑fi o nádeji, nie o hrozbe. O komunikácii, nie o boji. O tom, že vesmír môže byť veľký a zároveň priateľský. Klasika, ktorá aj po desaťročiach dokáže vyvolať zimomriavky – nie strachom, ale krásou.