Jatka č. 5 (1972)

Keď som si pred pár mesiacmi prečítal útlu knihu Kurta Vonneguta, premýšľal som ako ma irituje neustále preskakovanie v čase a v podstate aj motív únosu na inú planétu. Dal som šancu filmu a dobre som urobil. Scenár je veľmi umne napísaný, prechody časových rovín sú oku lahodiace a pôsobia dobre. Motív únosu mi však pripadal stále zbytočný a nepochopený. V každom prípade je snímok natočený realisticky, pôsobivo a potešil moje srdce filmového diváka.

Kurt Vonnegut Jr. Je můj nejoblíbenější spisovatel. Jako literatura ja to dokonalé a mohu jen vřele doporučit. Buddhožel, kdo se pokusil to zfilmovat, tak pohořel, protože nedokázal přenést tu zářnou imaginaci. Film Snídaně šampionů (1999) je hysterický nesmysl, ve kterém na hlavní pozici nadhazuje !!Bruce Wilis!!!. Je  to ukřičená fraška, která nemá ani zlomek kouzla literární předlohy. Také film Jatka č. 5 (1972) je zpracováním s politováním úplně mimo. Nezbývá než dopoučit: "Lidé čtěte!".

Tohle jsem kdysi při procházení sci-fi filmů ignoroval, protože jsem věřil, že to se sci-fi nemá nic společného. A dnes jsem čekal nějakou surealistickou slátaninu s noname herci, ale podcenil jsem vynikajícího režiséra Roye Hilla. Ten vypráví na přeskáčku dvě roviny - válečnou a rodinnou, ale naprosto pochopitelně a přehledně. Jako válečné zajatecké drama je to vynikající - skvělé postavy (ňoumovitý hrdina, otcovský Derby, psychopat Lazzaro), vynikající kamera a výprava, jedna zbytečná tragédie a naprosto brutální apokalyptické Drážďany, které mi vzaly dech. Jako rodinný film je to celkem fajn, je taková absurdní tragikomedie, kdy se stanou naprosto ujeté věci, které v normálním filmu úplně nečekáte. A sci-fi? To se objeví tak 20 minut před koncem - SPOILERY!! Hrdina začne cestovat na cizí polokreslenou planetu s neviditelnými ufony, kteří mu přičarují i krásnou holku a tvrdí, že život prožívá na přeskáčku. KONEC SPOILERů. Řekl bych že sci-fi rovina je naprosto pitomá, zbytečná a především jen v hrdinově hlavě, takže to sci-fi není. Jako válečné drama ovšem super a v nulové konkurenci válečný film roku 1972.

Knihu Kurta Vonneguta jsem nečetl, snad proto jsem měl z tohoto žánrově originálního filmu velmi pozitivní zážitek. Originální děj, nekonvenční výstavba děje, žádné herecké hvězdy, skoro bych ani netipoval, že jde o americký film, ačkoliv přeci jen tohle je ta slavná éra Nového Hollywoodu, ovlivněna mj. evropskou novou vlnou 60. let, která vzniku podobně netuctových snímků přála i v největších hollywodských studiích. Příběh hlavního hrdiny odvíjející se v několika linkách od válečného dramatu z minulosti až po meziplanetární sci-fi ve víru budounosti skrývá i po obsahové stránce nejeden působivý či zajímavý moment, ale hodně stojí na nevšedně pojaté psychologické stránce, založené na vnitřních asociacích, kdy se během pár dnů uprostřed psaní knihy, oslavy či setkání s rodinou vynořují v mysli bývalého válečného hrdiny (přes vší tu hrdost k jeho osobnosti navěky poznamenaného válkou i nejedním negativním prožitkem) jiné situace, nejrůznější vzpomínky, přeludy i představy. Nad rámec záměru tvůrců musím dodat, že tahle žánrová směs plná satiry, dramatu a hlavně asociací dokázala nejednou na mě nevšedně působit tím, jaké různé asociace vyvolala ve mě... a tak jako v rámci příběhu tvůrci přetrhli hranici mezi motivy 2. světové války a života na mimozemské planetě, tak se pro mě přetrhla i hranice mezi zahraničním a domácím prostředím, resp. mezi americkou a československou kinematografií, když najednou mohu s cestujícími vojáky a generály spatřit (byť v roli německých Drážďan) notoricky známé pražské uličky či Starý Most, z ničeho nic narazit v americkém snímku na známého hereckého představitele německých pohlavářů z čs. válečných filmů Otto Ševčíka nebo vidět snovou scénu přednášky zasazenou do slavné ústřední haly Právnické fakulty Univerzity Karlovy (do které jsem sice sám nikdy nevkročil, ale jejíž vzhled mi silně utkvěl v paměti, mj. taky z jedné působivé snové scény, z jiného filmuTaková láska...). Kouzlo nechtěného tady spočívá v tom, že George Roy Hill nejspíš netušil, že film po mnoha letech od svého vzniku uvidí i čeští / slovenští diváci, mezi něž se v době vzniku zřejmě nedostal, a pro vybrané diváky tak může dostat skrze asociativní formu i další rozměr. Tak či tak měJatka č. 5hodně upoutala od samého začátku, byl jsem zvědav, kam se postupně děj v několika linkách vyvine, a udržela si mou velkou pozornost až do konce. Akorát mi přesto něco silnějšího chybí, díky čemuž bych dal plný počet. Možná výjimečnější atmosféra v tom téměř tuctovém romantickém závěru nebo silněji rozpracovaná myšlenková vrstva, kterou dle zdejších komentů nejspíš knižní předloha obsahuje, ale film jakoby ty působivě podané myšlenky občas postrádal.[85%]

Koláž veľmi dobrých záberov, pri ktorej ma rušil veľmi mladý vzhľad otca v podaní Sarksa k svojim deťom a zo začiatku šokujúce strihy. Dá sa pochopiť, že ide o film poskladaný z množstva spomienok, ktoré sú ukotvené v hlave chlapa, ktorý v súčasnom živote ešte sníva, že obýva aj planétu s názvom, pri ktorom sa dá jazyk polámať. Vonnegut bol svojský a Roy Hill sa ho snažil čo najviac preniesť na plátno, avšak akosi sa vytratilo "vnútro", rejža bol aj málo filmový, málo invenčný. Ako divák len odsledujem etudy hlavného hrdinu, no nechajú ma poväčšine chladným, i keď sú to vďaka kameramanovi Ondříčkovi veľmi pekné obrazy.