Škola otců (1957)

Výborná učiteľská dráma zaváňajúca westernom, ktorá je zároveň dôkazom toho, že prehnaný rodičovský protekcionizmus nie je moderným neduhom a vyžadovanie výsledkov na deťoch je len spomienkový optimizmus. Učiteľ Pelikán v skvelom podaní Karla Högera musí čeliť tomuto skorumpovanému systému sám proti riaditeľovi školy, rodičom aj kolaborujúcim kolegom. Produkcia je vynikajúca a dramatická atmosféra skvele podfarbuje dej. Romantická linka našťastie nedosiahne naplnenie a hlavný hrdina odchádza z bojiska síce porazený a sám, no je však morálnym víťazom.

První příznaky obnovy po strnulých padesátých letech. To je první dojem, který divákovi vytane na mysli při sledování Helgeho režisérské premiéry. Prvorepublikový odkaz (srv. ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA) je tu prezentován jako lidsky samozřejmý přístup, který naplno odhaluje pokrytectví a sobectví tzv. lidí nové doby. Mentalita času, i když dnes to zní podivně, byla taková. Zastydlá a až překvapivě setrvačná. Vřelý humanismus, špičkově prezentovaný Karlem Högrem, je tu povýšen do úrovně mravního principu. Za zmínku stojí i životní pokroucení a pokrytectví životem zraněného učitele v nenapodobitelném podání Ladislava Peška. Pohraniční snad okresní město, jemuž vévodí nová školská budova na pozadí zanedbané  křiklavě zanedbané základní údržby bytového fondu, je zastoupeno pestrým mravním klimatem této modelové mikrokomunity. Boj o samozřejmosti, základní rys "odvráceného", byť dnes místy až polarizujícího Helgeho a Křížova pohledu, je plně aktuální i dnes. A tím je také ŠKOLA pozoruhodná. Tou směsí naivity a čestnosti. Těmi pěti mravními švestkami. I tou lidskou zranitelností. Československé tání postupovalo relativně pomalu, ale nezastavitelně. Tento milník na této cestě reformních počátků by neměl být přehlížen ani zapomínán. Kromě neúspěchu má i svůj nemalý burcující potenciál.

Na jedné straně byl film kritizován, na druhé oceněn. Ani to ale nestačilo a nakonec putoval do trezoru. A moc není divu. Tvůrci se pouštějí do rozebírání všední situace ve státě. Tedy že si na dětičky prominentů nikdo netroufne a ty tak mají ledasco zadarmo. Jenže jde o kolektivní vědomí. Učitel se bojí ředitele, ředitel tajemníka a ten třeba manželky, která zase pomluv. A tak zatímco ve 30. letech byla honorace jedna, v padesátých je zase jiná - politická. Karel Höger se zde překonal a podal vynikající výkon. A tak jediným důvodem, proč jsem nedal vyšší hodnocení je závěr. Ten mi naopak připadá, jako by si jej připravili soudruzi. Na závěrečné schůzi se totiž Janouch učitele zastane a přiměje obyvatele k morálnímu probuzení.

Přes 60 let starý film, a jeho vyznění, vzkaz je stále aktuální. Čestný a poctivý člověk naráží na tvrdou a krutou realitu systému, lidských pomluv, vyšších zájmů. Konec mě roztrhal. Regulérně jsem brečel. Karel Hoger je fenomenální. Ladislav Pešek ve vedlejší roli a závěrečným monologem posunuje snímek do zlatého fondu. Tak pravdivé, tak smutné, tak aktuální (stále). “Nemusí být jen vítězové a poražení - mohou být i ranění.”

Po zhlédnutí tohoto filmu jsem se upřímně divil, že něco takového soudruzi vůbec dovolili natočit. Film má totiž jednu jasnou myšlenku: vzdělání rozhodně není jen o vykazování dobrých výsledků, nýbrž o tom, aby byly děti skutečně vzdělané a těch dobrých výsledků dosahovaly. Za minulého režimu se ovšem běžně falšovaly výkazy o skutečném hospodaření jen pro to, aby byli soudruzi spokojení, a že tomu neodpovídala realita, o tom se raději mlčelo.DĚJ:Do malé zapadlé obce v pohraničí přijíždí postarší pan učitelPelikán. V jeho třídě jsou děti členy Pionýra, ale neumí skoro nic. Pelikán začne dávat opravdové známky, zakládá doučovací kroužek a snaží se děti skutečně vzdělávat. To se nelíbí rodičům ani místním, kteří byli zvyklí na pohodlí a falešné jedničky.ZHODNOCENÍ:Mně se tento film velice líbil, bylo to znepokojivé sociální drama o jednom světle, které bylo příliš slabé na to, aby prozářilo temnotu okolo.