Bílá oblaka (1962)

Nádherné scenérie slovenských hor, ale tím klady u mě končí. Tedy pokud to nebylo myšleno jako lyrickopoetický příběh o přátelství mezi třináctiletou holkou a partyzánem. Ale pokud to bylo myšleno jako drama, pak to byla fraška. Oddíl partyzánů vezme dívku z vypálené vesnice a místo toho, aby ji zanechal v jiné vesnici, vždyť by ji nikdo nehledal, tak ji bere s sebou. Ale v době bitvy na ni zapomene, protože spí, ač se venku tvrdě střílí, a ustupuje bez ní. Ona pak nalezne zraněného partyzána a s ním se přesouvá k jednotce, ač mohla zůstat. Cestou se chovají jak slon v porcelánu a neustále na sebe upozorňují. On  ač sotva jde, tak s sebou táhne ještě harmoniku. Když už jsou blízko, tak ji zanechá v seníku, ač ji celou cestu říká, že se nesmí rozdělit, zúčastní se bitvy a nažene de facto dívku přímo Němcům před mušku, aby pak v závěrečné scéně dojemně křičel:co jste to za ludia, nemáte právo nazývat se ludmi.Za mě tedy mimořádně nepovedený film.

Poetický príbeh partizána Petra, ktorý po zranení v boji stráca svoj oddiel a spolu so Zuzkou, ktorú partizáni ponechali v dedine blúdi hrebeňmi hôr počas SNP. Spoločnosť Zuzky je síce bremenom, ale zároveň rozširuje život partizána o určitú poetiku. Hľadanie Petrovho oddielu je sprevádzané rôznymi situáciami, ale nikdy nechýba majestátna panoráma hôr. Produkcia je výborná a hudba Svatopluka Havelku zaplavuje obrazy poetickou náladou. Ivan Mistrík svojím výkonom vynikajúco zapadá do atmosféry filmu a spolu s ostatnými hercami veľmi dobre spodobňujú drsný život partizánov a bojové odhodlanie s troškou umeleckého pátosu. 75%

Válečná drama povýšené básnickým rozměrem zanechává v divákovi hluboký dojem. Důvod, proč Viera Wajsová nebyla československou kinematografií dále využita, její talent se zdá být bezrozporný, je pro mne záhadou. Ivan Mistrík hraje jednu ze svých nejlepších rolí a Ladislav Helge natočil film, který patří k jeho vrcholným. Zdánlivě frázovité téma rozvinuté i promyšlenou kamerou, zůstává i dnes důkazem, že není problematických námětů, ale až příliš často nekompetentních tvůrců. Což Helge v žádném případě nebyl.

Bílá oblaka rozvíjejí příběh partyzánů a jejich boje rok necelý rok před koncem války. A také vzájemný vztah Petera a Zuzky při putování. Bohužel povětšinu času jde právě jen o jejich rozvíjející se vztah, který se postupem času mění. Samotný závěr pak přinese trochu dramatu a tragické rozuzlení. Stejně je zajímavý i úvod. Jenže samotné putování nepřináší prakticky nic. Pouze Peter neustále rozmýšlí nad nutností splnit svou povinnost, slib, že se k partyzánům připojí v závislosti na třináctiletém děvčeti, které sebou vláčí. Krásné horské záběry jistě zaujmou, ale zbytek se táhne než se vůbec něco začne dít. Navít tu hrdinové neřeší žádné podstatné problémy, morální otázky a nemají ani příliš překážek ve svém putování. Ladislav Helge přitom v jiných filmech vždy nastolí téma k zamyšlení, sociální či politické drama. Problémem může být i spojení s Jurajem Špitzerem, který napsal jediný filmový scénář...

„Partizánské oddíly ustoupili před přesilou do hor, aby pokračovali v boji.“ – živící se kořínky a potom lišejníky? Ne nebojte se, dobře zásobený wehrmacht nenechal partyzány nikdy o hladu. Partizáni se plouží jak šneci. Příslušníci wehrmachtu dávají pozor, aby se jejich kamarádi partyzáni příliš neunavili. 12. minuta – hele už jdou rychleji. Asi chvátají na oběd k wehrmachtu. Divný útok germáncov. Nikde ani jeden germánec. Útok najednou skončí, germánci se vypařili. Proč s sebou táhne polomrtvý partyzán harmoniku? Chce snad vyhrávat po jarmorkoch? Velice inovativní pokrokový název další kapitoly „MEDZI VESMÍROM A ZEMOU“. Už to není mezi nebem a zemí. Partyzán našel novou náplň: plete košíky a nůše. „Zuzka, pojď už domov.“ – naprostá idylka. Mistrík hulí a hulí. Doma, venku, furt. Povinná socialistická propagace „nejkrásnějších křesťanských svátků“: „Chcel som, abysme mali na Vianoce pokoj.“ „Na Vianoce chce být každý pri svojich.“ Dítě už idylka nebaví, tak jde s partyzánem rači do boje. 73. minuta a první Němci v záběru. 75. minuta – více Němců v záběru. Holčička se jde podívat na popravu. Další vesmírná propaganda: „BOLEST VELKÁ AKO SLNKO“ 91. minuta: jatka – vrazi zabíjejí vrahy. „Akým právom se vy nazýváte ľudia?!“, křičí teatrálně partyzánek. A kolik si ty před chvílí zabil lidí, třeba jen o málo starších, než ta holka??