Rodinný život (1970)

*„Jaký je tohle domov..?" *Nedávno jsem četla filmovou povídku; je součástíStruktury krystalumistraZanussiho.Tvůrce detailně zpracoval dvě varianty zakončení. Ve filmovém provedení použil druhou, k dalšímu vývoji osudu postav relativně ohleduplnější. // S pádem komunismu ve východní Evropě a s radikálně změněným prostředím filmové produkce, se výpovědní hodnota tvorby jen zřídka vyrovnala intenzitě, jakou nacházela v 60', 70' a na začátku 80' let - to se týká i panaZanussiho.Kdysi oslavované filmy tak upadly neprávem do zapomnění, přitom v tomto případě se jedná o film s charakteristickýmZanussihorukopisem. //Rodinný životje dramatem postav, v prostoru hermeticky uzavřeném, bez pohybu a změny. Jde o komorní, melancholické dílo, zaměřující se na hluboce roztříštěné vztahy v rodině, v kontextu měnící se politické a sociální situace Evropy druhé poloviny dvacátého století. Postavy se pohybují v ohraničeném prostředí; přímo a zároveň neurčitě hovoří o svém osobním, intelektuálním a profesním životě. Pan tvůrce i tady používá postavy jako „vzorky“, které rozebírá, mikroskopicky zkoumá a pozoruje.Rodinný životje poněkud méně soustředěný než pozdějšíOchranné zbarvenía zaobírá se i širším okolím: sestra, přítomná teta a nepřítomná matka; především ale explicitně zkoumá vztah otce a syna. // Výběr lokace se zchátralým, tmavým, klaustrofobním a tajemným interiérem rodového sídla přímo nabízí možnost, že scénář byl napsán až poté, co toto místo panZanussiobjevil. Pocit z prostředí je hmatatelně do snímku proveden. //Maja Komorowska(v sedmdesátkách krev a mléko uměleckého slohu renesance) v roliBelly,povětrné ženštiny, představuje mladou ženu v emocionální pasti, jednající pod tlakem kvasících rodinných vztahů.Wítův otec- zlomený alkoholik, snažící se zachovat zdání prestižního postavení šlechtice. Vystrašenátetačástečně a dle možností udržuje chod domácnosti, drží klíče, neochotně a zatrpkle jakž-takž podpírá systém, aby vydržel. Nepřítomnámatkaje záhadou a poskytuje další možnosti i motivace, ovšem ta jednou za měsíc pošle dopis a balík a o víc se nezajímá.Marek,Wítůvpřítel od dob studií, pozoruje a zjišťuje, že oWítovineví zhola nic. AWít,v poněkud prkenném hereckém provedeníOlbrychovského,v tvrdohlavém odmítání minulosti a své vlastní rodiny, nebýt telegramu, se domů nikdy nevrátí. Zbavuje se synovských povinností, ohleduplnosti, péče a citové nároky otce na syna kategoricky odmítá.Wítv závěru zdánlivě uniká z rodinného sevření, ovšemZanussise v jeho postavě zabývá otázkou původu a lidské neschopnosti skutečně se osvobodit od minulosti, výchovy i genetické výbavy, když ho ukazuje, jak se aktivně nárokům vzpírá, jak intenzivní je nepřátelství mezi otcem a synem, aby jasně a metodicky obrátil pozornost na emocionální, intelektuální spojení a podobnosti. Resumé:Rodinný život tvoří ukázkovou, dobře promyšlenou metaforu na dějinný výpadek paměti, kdy současnost tvoří soubor minulých okamžiků.

Občas se to stane téměř každému z nás - pustíte si film v domnění že si o něm jako divák učiníte nějaký názor a nejdříve s jeho dokoukáním, nejpozději třeba do druhého dne o něm přemýšlíte, pokud jde o kvalitní snímek. Tady je to ale jinak. Tady jsem začal uvažovat o sobě, své rodině, o současné české společnosti celkově. Protože z části je to vhled do mé rodiny, do situace ve které jsem vyrůstal. Já, ač bohém, jsem se časem prosadil jako vzorný zaměstnanec v gastronomii a výš nemířím, můj bratr jako lehkovážnýnemakačenko, náš otec jako potomek alkoholika který od něj odkoukal veškeré móresy od zlozvyků po napití si zhluboka hlasitě vydechnout až po vytváření rozbrojů mezi dětmi kde navrch měl vždy ten který víc podlézal, naše matka která obstarává všechno co je potřeba a chce být ta nejhodnější nehledě na zásluhy. Nejsme zdaleka jediná rodina kde to takhle funguje. Amám tik v okuvždy když si na tento film vzpomenu...

Päť osôb v rozpadajúcom sa dome odkrýva rozpadajúce sa vzťahy a postupne zisťujú, že sú nereparovateľné. Film som vnímal ak divadelnú hru a nejaké podobenstvá na poľskú realitu tej doby mi už boli dosť vzdialené.  Celým filmom presvitala bezvýchodnosť a jeho záver ukázal, že si spätosť so svojimi koreňmi protagonisti zreteľne uvedomujú.

Krásne do detailov rozobraté príčiny rozpadu jednej rozvrátenej rodiny. Mám rád takéto situačné drámy, postavené na jednotlivých prekvapeniach či odhaleniach, odcudzení členov rodiny a rodinných boľačkách. Tu ich síce bolo menej, no pointe nechýbala inteligencia a zaujímavý spôsob podania divákovi. Režisér odviedol skvelú prácu, aj herci samozrejme. Nadpriemer.75/100

Po kryštálovo štrukturálnej prvotine prichádza Krištofko s rodinnou drámou pri ktorej som sa často cítil ako Wit- hlavný hrdina. Tiež sa vždy obávam návštevy domova a čo to so sebou prinesie. Čo má však najmä iritovalo bol kolega Marek či ako sa len volal. Z osobnej skúsenosti môžem povedať že by som ho domov neťahal- veď už i tak mám dosť sa vyrovnať s večnymi traumami. Osobné mi bol ukradnutý a zbytočný pre vývoj deja nie až tak dôležitý. Oveľa viac by som si užil navrstvenie rodinných vzťahov bez jeho i tak veľmi malého vplyvu. Záver vo vlaku stotožnenie sa s vedomím že sa silou mocou snaží uniknúť rodinnému prekliatiu no i tak otcov podpis je v ňom hlboko vrytý. Následný úsmevný posmech nad bezvychodiskovým patom pre mňa prišiel príliš skoro. Som v očakávaní kedy Krištúfek vytasí poradný dramat.