Ochranné zbarvení (1976)

Už prostředí studentů a profesorů (pedagogů) lingvistiky a sémiotiky je zajímavé. A také celý příběh je vybudován na sémiotické bázi. Co znamenají pojmy, kterých běžně užíváme a kterým přikládáme zásadní význam? Jejich význam je stále ve stavu procesu. To, co znamenají dnes nemusí znamenat zítra. Mnohdy je pronášíme, avšak současně již myslíme na jejich aplikaci v jiném smyslu. V tomto smyslu uvažuje i Jakub, který svého kolegu Jaroslawa vidí už strejně etablovaného jako je on sám, pravda a spravedlnost jsou pro něj relativní věci, tak jako brzy budou i pro Jaroslawa. Snad z nudy, snad z pýchy, se to snaží dokázat. Stojí ho to sice pár facek, ale nakonec přece dokáže v Jaroslawovi obnažit "zvíře" oportunismu". Nepřehlédnutelnou roli zde hrají i postoje studentů ale to je až v druhém pánu. - Poučný film v předvečer voleb.

V 70. a 80. letech min. století byl K. Zanussi nepochybně nejoblíbenějším polským režisérem čs. filmových klubu. A Ochranné zbarvení byl pro  mě snad nejlepší Zanussiho film tohoto období.  Zanussi nám ukazuje morální dilemata a vnitřní napětí polské inteligence 70. let. Bere nás na letní vědeckou akademii, kde se mladý magistr- idealista střetává s cynismem zkušeného profesora (Zanussiho oblíbený herec Zbigniew Zapasiewicz), Film ukazuje hru zájmů, manipulací a kompromisů, bez nichž není možné fungovat ve světě hierarchií a systémů. „Ochranné zbarvení“ jsou ale současně i zamyšlením nad tím, jak moc se člověk může změnit pod tlakem systému. V tomto ohledu je to film, který je aktuální i dnes.

Oba aktéři jsou tou svoji žízní po pravdě, životem v pravdě až otravní. Chybí jim potřebný odstup. Člověk se musí ptát, to v životě neexistuje nic jiného- než být morální a pravdivý ? Už tam chyběl jenom krucix na zdi a omílání desatera.
A jak vím, že mám pravdu a že jsem mravný ? A proč musí být člověk "morální" a naplněn "pravdou" ?
A co když je nám pravda a morálka krajně vzdálena ? atd.
Pěkná moralitka, ale jsou přece jen silnější filmy, například Baron Prášil od Karla Zemana nebo Coppolova Apokalypsa

Strohá forma přesně vystihuje atmosféru akademického prostředí za bolševika – jako bych se zase ocitl na matfyzu koncem let osmdesátých se vší nejistotou, co si člověk může dovolit a kde narazí, s tanečky idealistů s pragmatiky a zvýšenou hladinou hormonů. Do toho faustovská linka s Mefistofelem znuděným a zhnuseným sebou samým. Psychologie jde do hloubky. Výtečná pointa. Nevím, jak moc to může fungovat na lidi, kteří tu dobu nepamatují, chtěl bych doufat, že principy budování vědeckých kariér se za ta léta aspoň trochu změnily, ale kdo ví.

Další Zanussiho cesta do hlubin duše polského vysokoškoláka. VeStruktuře krystalumi to přišlo až půvabné, vIluminaciponěkud destruktivní a divácky nepříjemné až nepřijatelné a zde?Ochranné zbarvenímá sice ušlechtilou tendenci, ale pokud se člověk zabývá sám studiem, mohl by zaujmout k akademické půdě velmi, ale skutečně velmi negativní postoj. Ba přímo by to v něm mohlo vyvolat morální neklid.