Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou (2000)

*Svatý Bernard, pomocník v hodině smrti *Zanussi a Kieślowskipatří mezi absolventy výraznéPolské filmové školya dalo by se říct - jsou z jednoho těsta, ovšem první z nich je ve vyprávění i uzanci mnohem chladnější, mnohem tvrdší. // Film pojednává o nezpochybnitelné, nevyhnutelné přirozenosti smrti; medituje o vyrovnávání se s tím, s čím se sama příroda pokouší bojovat. //Tomasz Berg,inteligentní lékař, egoista, v otázce víry nepřístupný, je sám postaven do role pacienta s fatální diagnózou; začíná plně chápat limity lidského těla a vědy. Nechápe ovšem, jak se skutečně smířit se smrtí. Přijímá tento koncept, ale pociťuje znepokojení z procesu. Nemůže se přimět k víře; považuje ji za ústupek, vzhledem ke svému vzdělání a pracovnímu působení. Chápe však, že ze smrti a utrpení se nelze vykoupit. //Zanussinenabízí jasné vysvětlení, nekáže ani o způsobu, jak se smířit s tak definitivním životním okamžikem. Umožňuje ovšem (za pomoci několika znaků a symbolů) vytvořit si vlastní cestu k pochopeníTomaszovapsychického procesu obrácení (...). Opačný postup by znehodnotil jemnost a vícerozměrnost filmových postav, zničil by zakořeňování v procesu Kladení otázek → Nacházení odpovědí hledajících a pochybujících….

Jsou typy filmů, jejichž téma jde mimo mě a proto je vůbec nevyhledávám nebo naprosto minimálně. Jedním z těchto typů jsou i filmy o tom, jak někdo umírá na nevyléčitelnou nemoc. A děj tohohle filmu vlastně o ničem jiném není. Já nevím, mě to prostě nemá co dát, když jsou si ty filmy většinou podobné jak vejce vejci a jen výjimečně se mi nějaký líbí. Tohle má sice hodně dobrou hudbu, celkem dobré herecké výkony (akorát chování Tomasze mi občas nedávalo smysl, ale měl jsem k tomu jen anglické titulky, takže bych se nedivil, kdyby mi něco uniklo), do jisté míry je to dobře napsané a má to co říct, ale jinak... Kamera ujde, ale působí celkem průměrně a co se děje týče, první polovina mě vůbec nezaujala (kromě skvěle udělané úvodní scény) a ta druhá už byla o něco lepší a zazní v ní pár chytrých myšlenek, ale stejně se to nevyhne klasickým kýčům tohoto typu filmů. Asi nejvíc na celém filmu se mi líbila ta poslední scéna, která byla skutečně skvělá, dost chytrá ("Je to jen maso." - jestli jsem to teda dobře pochopil) a kdyby přesně takhle vypadal celý film, tak je to skvělé. Takhle z toho mám jen průměrné dojmy, ale nejspíš to bude tím, že mi nesedlo téma. A ani bych se nedivil, kdyby mi něco uteklo, tak mě to třeba při druhém zhlédnutí chytne víc. Tak snad mě Zanussi někdy v budoucnu překvapí víc, tohle první setkání s jeho tvorbou nebylo bůhvíjak dobré. Ale název se mi líbí. 3*

Zanussi, ako predstaviteľ filmovej školy morálneho nepokoja, neustále hľadá odpovede na najzákladnejšie otázky života, smrti, viery a čestnosti. Divák s ním nemusí súhlasiť, ale musí s ním chtiac nechtiac konfrontovať vlastný hodnotový systém. Kiež by bolo viac režisérov, ktorí nás k tomu donútia. Dženkuje bardzo dla pana režiseriuša!

Už je to dlouho, co jsem tenhle snímek viděl. Prvně to bylo na LFS (na rok si nevzpomenu - asi 2007 - film uváděl sám autor), po druhé na ČT 2, potřetí když jsem si ho koupil na DVD. A pokaždé jsem si ho náramně užil. V komentářích tu čas od času zazní sympatie k polskému filmu. Nedivím se. Co ale nechápu je označování tohohle konkrétního za cosi nevýrazného, zamotaného nebo nezáživného. Osobně ho vnímám jako krásnou psychologickou sondu do duše umírajícího člověka, který se až na stará kolena učí, co je ono Schopenahuerovské "bytí k smrti". Je tu mnoho silných momentů a transcendentálních přesahů. Možná by to chtělo přestat k filmu přistupovat stylem "here we are - entertain us" a pokusit se s ním trochu vnitřně pracovat. Jinak by i třeba takový Amatér od Kieslowského musel dopadnout jako odpad. A to by přeci byla škoda. P.S. Pátou hvězdičku dávám za to, že se Zanussimu podařilo udržet nezbytný patos na uzdě.

Poslední chvíle doktora Tomasze Berga (Zbigniew Zapasiewicz), kterého zasáhne nemoc, kterou se sám pokouší léčit, rakovina. Střídá se u něho několik poloh, naděje, zlehčování, boj o poslední možnou záchranu, beznaděj a nakonec i přes jeho výrazný ateismus přijmutí víry v boha. Ale připadá mi to, že se k ní přiřadil jen díky obrovskému strachu ze smrti a jako naděje sice na konec na pozemském světě, ale zároveň na život věčný v království nebeském. Zkrátka hledání usmíření se se skutečností, že přijde konec, zároveň neochota si tento stav připustit a hledání cesty, jak z toho ven. Polemika, jestli má člověk právo na ukončení vlastního života, či zda může pomoci ukončit utrpení život trpícím. Ale víra v boha jako jediná cesta mi přijde dosti pokrytecká. Je to jen neochota připustit si skutečnost, že v každém případě nastává konec a ten vyvolává pouze strach, který se překonává pomocí víry.