Iluminace (1972)

Vzhledem k tomu, že to začalo jaksi nemastně a neslaně, jsem nakonec velmi mile překvapený tím, jak hluboký film z toho nakonec je. A jestli bych takhle zpětně o něčem řekl, že pokulhává, tak o Francizskově životním příběhu - což je u mě dost šokující, protože u každého filmu vždycky vyžaduji nějaký (aspoň) drobný děj a tady to jediné, co tomu nějaký děj dodává, beru jako nejslabší. Ten to totiž chtělo ještě propracovat, protože takhle občas trochu působí, jako by byl (možná i trošku nuceně) navíc. Francizsek je člověk talentovaný na všechno a tak vše zkouší, ale nedokáže se rozhodnout, pro co přesně a o tom to celí je. Zanussi tu má dost zvláštní filmařskou řeč, kdy normální drama propojuje s dokumentárními scénami, záběry z různých experimentů a operací (včetně operace mozku!), a rozhovory či monology s lidmi z různých vědeckých profesí nebo studenty. Vše nahodile, nikdy se nedá odhadnout, kdy se co utne a přijde něco jiného, ale v té nahodilosti naštěstí Zanussi měl pevný systém. Spousta těch scén je vyloženě filozofická a místy to opravdu vypadá jako rozsáhlý filozofický traktát na téma smyslu života a otázky toho, kam dál po studiích. Jen je to celé docela odtažité, takže se do toho člověk musí dostat, aby z toho vůbec měl (a když se mu to nepovede, rozhodně to není chyba ani jeho a ani tvůrce), ale mě se to naštěstí povedlo a s velkým zájmem jsem tenhle sled různých myšlenek na dané téma včetně povedeného a silného uzavření dokoukal až do konce a možná si ho pořídím i na DVD, když ho někde seženu. Ony k tomu totiž nikde nejsou dostupné české titulky, což mě dost zaráží. 4*

Prvých 20 minút zvláštne odťažité a naplnené filozofickými otázkami. No potom sa sila faktov láme v čosi tak ľudské a nežné, až som sa prichytila pri jemnom úsmeve. Celý príbeh hlavnej postavy je vlastne zahalený v zaujímavej režijnej metóde posúvania deja dopredu cez úradné/lekárske papiere, na ktorú je trochu ťažšie si zvyknúť kvôli mnohým odborným výrazom. Postavu chápeme približne od polovice snímky, keď sa z obyčajného človeka stáva sympatický otec. Film má aj vďaka pôsobivým obrazom veľmi tajomnú atmosféru, ktorú mu osobne kvitujem. Posledné minúty sú krásne metaforické.

Lze říci, že elita je ta část společnosti, která odpovídá za celek ... Která za něj chce odpovídat.Franciszek Retman, typ intelektuála, který si před rvačkou sundá brýle a aspirant několika vědeckých profesí s prokletím jménem "sklon k reflexi", jak zaznívá ve strohém medailonku, se pídí po smyslu. Úvodní minipřednáška na téma Augustinův pojem iluminace vyznívá poněkud ironicky, protože představuje koncept, který (alespoň pro hlavního hrdinu) nefunguje.
Putování za nabytím tohoto zjištění vede po zastávkách fyzika (znělo to slibně) → alpinismus (je to vysoko a nebezpečné) → rodina (co se dá dělat) → dělnická profese (hlad nejen duševní) → biologie (fachidiocie) → mnišský řád (obligátní Zanussiho zastavení) a zanechává hrdinu lehce opotřebovaného tam, kde kdysi začal. Přijetí cesty jako cíle se ale jeví jako podvod. Ale možnosti by tu byly...
Zanussimu příběh sisfofského úsilí režíruje způsobem, který působí dodnes radikálně a svěže. Dokumentární nadhled pojímá Francizska jako příslušníka druhu, byť vzácného a klade si nárok na jistou obecnou platnost. Stanislaw Latallo v hlavní roli skutečně vypadá, že ho rakovina touhy po jistotě užírá hltavými sousty. Prokládáním pseudodokumentární linie hrdinova těkání sestřihy diskuzních vědeckých fór, náhledy do dokumentů, scény operací jako náhledů do dílny demiurga, experimentů a výklady různého druhu vecně ilustruje, jak nesnesitelné rozpětí panuje mezi tím, po čem lze toužit a co vědět lze. Kilarova hudba (k nesehnání) rámuje esejistické vyprávění nebývalou škálou emocí. Zanussi trýzeň nakonec Francizska falešně neuzavírá, přestože cosi naznačuje.
Skoro půlstoletí po uvedení film též jaksi mimochodem vypovídá o tom, že věda a život se daly dělat i v dnes nemyslitelných podmínkách (interiéry laboratoří, vysokoškolských kolejí a koneckonců i horských chat a bytů).

Tak po prvých 2 Zanussiho filmoch ktoré navnadili konečne Kryštofko udelil. A poriadne. Vojna medzi vedou a spiritualitou. Hrdina-triper, empiricky prechádza a skúša všetko čo momentálne na trhu je aby rozlúskol večne otázky. Kto je tu vo vedení? Či na pracovnom alebo osobnom živote akokoľvek sa snaží použiť empirický meter a odmerať. A nevzdáva to. Nič ho neodradí až kým nenarazí na stenu reality kde treba platiť rentu. Večná téma. Pochybnosti. A viac pochybnosti. To patrí k mladosti , dravosť ktorú neskôr strieda starosť. Čosi podobného očakávam že postretne aj Kryštofkovu filmovú dráhu. Nechám sa prekvapiť.

Film Krzysztofa Zanussiho, který pojednává o nalézání sebe sama, pravdy,
života, podstaty člověka. Od počátku vyprávění sledujeme muže, Františka
Retmana, který je nám přestaven netradičním pojetím, kdy ho pozorujeme při
jakém si zdravotnickém testu, při němž se dozvídáme všechny základní
biologické dispozice o Františkovi. Postupně snímek ukazuje jeho životní
osudy, od vysoké školy, přátelství, přes manželství, rodinu, přerušení
studia, nucenou práci v továrně, až po horolezectví, návštěvy v
psychiatrické klinice či klášteře. Ve všech těchto sekvencích, hledá hlavní
hrdina odpovědi na své existenční otázky. Mimo tento stěžejní rámec je film
zajímavý svými prostřihy, ve kterých např. nabízí různé pohledy na určitou
problematiku od studentů fyziky či odborných profesorů, nebo nám ukazuje
třeba srovnání ze slavnými muži a jejími objevy. Velmi podařený, originální
snímek, který spojuje dohromady několik stylů a vlastně i žánrů.