Ptáček (1997)

Nikdy jsem sice neměl tak zajímavou a rozvětvenou rodinu, nikdy jsem nejezdil na prázdniny na venkov, a přesto mám pocit, že jsem filmu dokázal porozumět a naladit se na tu správnou dá se říci nostalgickou notu. Každý v této rodině byl zajímavý a právě v této různorodosti se skrývá jeden z pozitivních faktů, díky kterým se mi tento film zalíbil. Musím konstatovat, že chvílemi mi toto dílko připomínalo u nás málo známé francouzské filmy Tatínkova sláva a Maminčin zámek, bylo to podobně poetické a vyjadřovalo to i podobné myšlenky, ale samozřejmě film Ptáček není kopií těchto filmů, spíše si myslím, že to je náznak toho, jak by ty dva francouzské filmy natočené podle Pagnolova autobiografického románu "Jak voní tymián" vypadaly, kdyby se jejich děj neodehrával začátkem 20. století, nýbrž o nějakých 80 let později. Ptáček je zkrátka filmem o dětském pohledu na život a na rodinu, se kterou se hlavní hrdina postupně seznamuje, a při té příležitosti poznává i první lásku a první strasti života, jako je například smrt. Já v tomto filmu zkrátka vidím poeticky nasmímaný pohled na svět, do kterého možná pan režisér Saura vložil trochu své vlastní nostalgie. Ač film nenabízí nic převratného a ač jsem se u něj i chvílemi nudil, přesto si ho troufám označit za mimořádně kvalitní a zdařilý film, který má své nepopiratelné kouzlo. A z toho důvodu mu uděluji čtyři hvězdy.

Tradiční španělská režie dotýkající se ožehavých témat. Jen mne tento venkovský příběh neoslovil tak, jako téměř všechny filmy mého oblíbeného Almodovara. Námět zajímavý na rozdíl od závěru, ten mi vyšuměl...

Špatný. Kdyby to bylo natočeno tak v roce 1971, tak neřeknu.

Saura "točí" aj po rokoch stále o tom istom. A mňa to stále baví. Navyše: Excelentný český dabing z dielne ČT. (3.1.2011)

Strasti života viděné očima malého a bezbraného chlapce