Vykoupení z věznice Shawshank (1994)

Jeden z mála filmov, ktoré patria k skutočnej špičke. Čím? Tým, ako pôsobí a aký dojem zanechá. Na Shawshanku je krásne vidieť, že výnimočný film nepotrebuje bombastickú výpravu ako Kleopatra ani hromadu digitálnych efektov ako Matrix. Potrebuje silný príbeh, ktorý chytí za srdce, dobrých hercov, ktorí hrajú tak presvedčivo, až človek prestane vnímať, že sú to len herci, a potom všetko ostatné okolo tak nejako skvelo vyvážené, že nič neprečnieva a neruší, ale naopak všetko do seba skvele zapadá - kamera, scény, kostýmy, hudba, kulisy a atmosféra.
Na Shawshanku nepôsobí najrealistickejšie samotný útek, ale skôr jeho dlhodobá príprava, väzenská rutina, korupcia a psychológia celej inštitúcie. Práve to dáva filmu veľmi silný a uveriteľný dojem. Na druhej strane, aj tento film má niekoľko scén, ktoré pri bližšom zamyslení nedávajú veľký zmysel. Gejzír z "natlakovaného" odpadového potrubia, ktoré je vzápätí zrazu prázdne. Andy sa v ňom plazí dlhý úsek, no neotrávia ho toxické plyny, ktoré sa v kanalizačnom potrubí prirodzene tvoria. A nakoniec taký malý detail - kto prilepil plagát späť na stenu, keď už bol Andy preč?
Napriek týmto očividným dieram v príbehu je to film, ktorý si aj dnes rád pustím a nechám sa unášať jeho zvláštne pokojnou, takmer až ezoterickou atmosférou. Čo je vlastne v priamom rozpore s tým, že sa odohráva v drsnom prostredí väznice, ale možno práve preto funguje tak dobre.

Byl jsem připraven film označit za přehodnocený nebo za příliš sentimentální. Jenže v průběhu sledování mě tento pocit zcela opustil. Ačkoliv film skutečně je dost sentimentální, tak mi nikdy nepřišlo, že by to bylo k jeho škodě. Kvalitní rukopis Kingovy předlohy se pozná a Darabont díky mistrovu spisovatelskému umu natočil jeden z nejsilnějších snímků, který pojednává o spravedlnosti i její absenci, o korupci, moci, dehumanizaci, institucionalizaci, o povaze vězení, o lidskosti a především - o naději. Je to příběh o odvaze, vytrvalosti a porušení špatně nastavených pravidel a překonání nespravedlivého systému, což vede k úplnému osvobození a vykoupení lidské duše. Jeden z nejhezčích příběhů, co jsem zažil.

Od začátku filmu jsem potřeboval extrémně na záchod a vydržel jsem to celý dvě a půl hodiny a to je za mě pečeť kvality co moc filmů nemá. Příběh Andyho Dufrense je poutavý, plný emocí a napětí, zároveň je plný zajímavých postav spoluvězňů jako například Red, Brooks nebo Tommy. Celkově bych film ohodnotil jako jeden z těch filmů, které nemají na svém poli konkurenci a daleko přesahuje svoji knižní předlohu. Nejvíce se mi na filmu líbily paralely mezi vězni, ta nejlepší asi byla mezi Brooksem a Redem, když se dostali z vězení, zároveň se mi líbilo, že film se nezaměřuje jen na hlavní postavu, ale dává prostor i dýchat vedlejším, což podtrhuj efinální dvacetiminutový epilog, který vše krásně uzavírá.

Milý příteli, promítali nám další film a musím říct, že jen málokterý příběh tak přesně chápe, jak funguje svět za mřížemi, myslím skutečný provoz a ne ty věci z hlášení a směrnic. Kdo drží kšefty, kdo umí zařídit cigarety, kdo má respekt a kdo jen zabírá místo na pryčně.Andy Dufresnepřichází do basy jako člověk, který by sem vůbec nezapadl, tiché typy však bývají nebezpečné jinak než rváči ze dvora. Nepotřebují zvyšovat hlas, stačí jim čas a času je zde za zdmi dostatek. Film skvěle ukazuje, jak dokáže kriminál člověka semlít. Institucionalizace tu není prázdné slovo z každoročních psychologických posudků, je to stav, kdy se brána stane součástí života natolik, že svět venku začne působit cize, právě proto příběhRedazasahuje stejně silně jako osud samotného Andyho. Proto jsem rád, že film je hlavně o naději, o myšlence, kterou nelze zavřít do cely ani zamknout za ocelové dveře. Každý odsouzený zná dny, kdy kalendář stojí a hodiny se vlečou a tahle vyprávěnka připomíná, že člověk může přežít i tehdy, když už skoro zapomněl proč by vůbec měl. To má ve vězení větší cenu než cigarety, káva nebo lepší místo v jídelně. Půjdu zase počítat dny, vyškrábané na zdi.

Vězeňské melodrama, které dámy nevyděsí a pány pobaví. Estetizovaný kriminál s ušlechtilými vězni ( i s pár hajzly samozřejmě) mě bavil před třiceti lety, dnes už u toho zívám neb hlavní poselství je kromě hororů ukryto snad v každém filmu, včetně pohádek. Proč zrovna tento je považován za nejlepší je trošku záhadou.