Anna a vlci (1973)

Můj první Saura (konečně). A obávám se, že na dlouhou dobu i poslední, protože pokud je zbytek jeho filmů stejně čitelný jako tenhle, pak si s ním nebudu moc rozumět. Já si dlouho myslel, že to bude psychologický thriller, hledat v tom podobenství mě napadlo až po hodině filmu a to, co jsem z toho nakonec vyčetl, byl jen jednoduchý obrys moci a přetvářky, který buď je opravdu tak bolestně jednoduchý jak se zdá, nebo mi jen uniká spousta odkazů a symbolů na Francovu vládu, o které toho moc nevím, takže to ani nemůžu úplně pochopit. A druhá možnost mi přijde pravděpodobnější. Saura to ani neulehčuje, točí to je pro zvaně a na ostatní kašle. To mi nevadí, mám režiséry s tímto přístupem docela rád, ale nedokážu si oblíbit takového, který točí o něčem, čemu nerozumím. Je to moje chyba, ne Saurova, ale stejně to nedokážu hodnotit jinak, když je dost jasné dopředu, kam se to celé vyvrbí - a s čtením coby podobenství je to jasné hned. Takže je to celé v základu dost průhledné a nevýrazné (byť s poutavou atmosférou, aspoň do určité chvíle), ale nejspíš propracované tam, kde to nevidím. Míjí mě to a klidně budu upřímný a dám jen tři hvězdy, i když tam (snad!) je mnohem víc. Tohle nade mnou vyhrálo. 3*

Mladá Američanka v zamestnaní pestúnky si jedného brata z bohatej rodiny na opustenej vile pripúšťa k telu, druhého sa snaží intelektuálne pochopiť a z tretieho má síce strach, napriek tomu mu pomáha. Áno, dosť divoká kombinácia, hlavne, keď zoberieme v úvahu, že všetci traja bratia (a s ich chorou matkou) sú aj bez svojich úchyliek dosť narušení. Metafory na sukničkárstvo, fanatické náboženstvo či militarizmus môžeme nájsť pomaly v každej krajine, nielen vo vtedajšom Španielsku. Neviem ale, či to stačí na plnohodnotný film. Záver je relatívne drsný a hlavne on vytrháva film z celkovej nudy.

Je mi trochu náročné přijmout, že by toto mělSauramyslet jen jako tvrdou kritiku režimu, třebaže Ana y los lobos funguje v této roli poměrně jednoznačně. Snímek totiž stojí sám o sobě i bez přísného vysvětlení a nabízí tak zvrácený pohled na podivnou rodinku, kde se šílené matince zdává o svém pohřbu, děti otevřeně a podivně mluví o smrti, zatímco tři vypečení synáčkové, titulní vlci, jsou kapitolami sami o sobě a i když mají reprezentovat různé aspekty jistého dávného režimu, tak jsou jejich podivnosti především zajímavé i z hlediska apolitického a jejich konfrontace s Annou, kdy mnohdy není jisté, zda je ona nevinnou obětí (nucení Josého obléknout si uniformu, vyzvídání u Fernanda, či vyzývání Juana k opuštění manželky) - tedy pochopitelně až k závěrečnému momentu, kde se celkem jasně a naturalisticky ukáže, kdo je obětí. Původně jsem se obávám, že se dočkám podobného zážitku jako režisérův jiný snímek Cría cuervos, ale kromě toho, že mě Vlci bavili výrazně víc, tak jde o něco přímější, perverznější a morbidnější dílo; ačkoliv co si pamatuji, tak se zde podobnosti najdou (Saura si očividně užívá zvrácené děti). Podobně jako zmiňovaný snímek se svýmPorque te vasmě i tento film dohodil svoji hymnu (zde jsem si totiž vzpomněl, jakÁlex Pinav jednom rozhovoru zmiňoval, jak dal svému největšímu dílo hymnu, která jej identifikuje), v tomto případě britskou válečnou píseňIt's A Long Way To Tipperary. Též, netuším, zda jsem kdy něco viděl sGeraldine Chaplin, ale je to krásné doplnění si rodinyCharliehoaOony. Z původně plánovaných čtyř hvězd oceňuji pěti, protože jde o rozhodně povedenější dílo než Salome či právě Cría Cuervos od stejného tvůrce.

Vzhľadom na ultra vyhranené povahové rysy tých troch bratov, ich symbolika vztiahnutá na spoločnosť a štát bola viac-menej jasná. No predsa len to chcelo aj nejaký záživnejší príbeh k tomu, iba trilkovanie cvrčkov, všadeprítomný piesok a horúčava na výborný film nestačia, aj keď atmosféru to dokázalo navodiť pomerne slušnú. Väčšina ľudí tu píše o šokujúcom závere, no ten sa podľa môjho názoru na základe jednania tých troch pánov dal čakať už veľmi dlho, takže žiaden šok. Vlastne by mi to ani inak nedalo žiaden zmysel. Lepší priemer.65/100

Politická alegorie z toho sice vyprchává úměrně zeměpisné a dějinné vzdálenosti od frankistického Španělska (a když si člověk někde přečte, jak to Saura myslel, připadá mu zas až příliš průhledná), ale naštěstí to sílu neztrácí ani při doslovnějším čtení (přehlídka chlapských neuróz/mindráků v konfrontaci se silným ženským živlem, emocionálně rozvibrovaná po specifickém španělském způsobu, jak to kromě Saury umí ještě třeba Almodóvar nebo Armendáriz). Nic dalšího nemá cenu psát, protože ke komentářiAdama Bernauanení co dodat. (V chápání návaznéMaminky slavící 100. narozeninyjsem se ovšem moc neposunul.)