Krvavá svatba (1981)

Despierte la novia, despierte...Nic moc originálního ze strany Lorcy, Saury ani Gadese, dojem ze vší tří dohromady ale dokonalý. Nejspíš proto, že ti tři dohromady byl pan Flamenco, na němž nikdy není nic nedokonalého. V roce 1988 jsem byl v Poznani na Dnech Federica Garcii Lorcy (mohlo to být v jiném roce, v jiném polském městě a mohlo se to i jinak jmenovat). Ten den se promítal filmLorca, muerte de un poeta. Od té doby je mi každé jeho dílo spojeno s jeho bídnou smrtí, tady dvojitou.

O baletu nic nevím, flamenco bylo pro mě v roce 1981 spojeno jen s pár nahrávkami Paco de Lucii. Šel jsem do filmového klubu kvůli Saurovi. Úvod mě nudil. Pak se to rozjelo. Způsobem, který mě naprosto odrovnal. Na kytaru jsem pak asi měsíc nesáhl. Pocítil jsem intenzivní a přitom beznadějnou touhu umět tančit, hrát, zpívat jako aktéři filmu. A pak mi konečně došlo, že za to může ten prohnaný filmař Saura, kvůli kterému jsem na to šel...

Nechci-li si hrát na snoba, musím dát jen tři hvězdičky. Je to příliš lyrické a příliš fádní; člověk by musel nejdřív znát předlohu, aby pochopil děj samotného baletu. Proto jsem nepochopil tu scénu s kolébkou, nalíčení baletek bylo takové, že všechny (tři? nebo jen dvě?) vypadaly stejně. Dlouho nebylo jasné, který z těch dvou kohoutů na jednom smetišti zhyne, nakonec se zapíchli oba dva. No, budiž. A nesporný klad: hudební, resp. zvuková stránka filmu. Klasický španělský balet mě bere mnohem víc než nějaká americká postmoderna. Prvky různých lidových tanců (zde především flamenca), v nichž se kromě kytar objevují jiné doprovodné nástroje jen sporadicky a kde velkou roli hrají prosté zvuky tvořené dupáním, tleskáním a louskáním prstů, to je ohromně živočišné a strhující. Toho shlédnutí nelituji.

Ve Španělsku jsem nikdy nebyla, španělsky neumím, ale flamenco miluji ... Tímto temperamentním a ohnivým tancem se dá vyjádřit tolik!! emocí. Ten rytmus mi rozbuší srdce a já zůstávám fascinovaně hledět jak pouhým tleskáním vygraduje síla pohybu v gejzír strhující vášně. Vynikající Carlos Saura dokázal stvořit jedinečný filmový počin o tanečním souboru nacvičující nádherné představení zajatého ve víru španělského flamenca ... alespoň pro mě. Všechno to vypadalo jako zkouška - trénink, kdy se herci - tanečníci poctivě nalíčili, oblékli do kostýmů a po úvodním rozcvičení se pustili do příběhu. Člověk nemusí rozumět řeči, stačí k tomu poslouchat hudbu a vnímat drama nešťastné lásky ztvárněné živelným a nespoutaným tancem.

Strhující taneční film. Začíná nenápadně a pozvolna - příchodem tanečníků a muzikantů do herecké šatny, rozvičkou s perfektními kroky i chybami, a pak...pak se na pokyn choreografa Antonia Gadese na jeden zátah sjede adaptace Lorcovy Krvavé svatby....člověka z toho až mrazí, z té dokonalosti tance, hudby, i z toho, jak příběh končí. Vždy když vidím cokoliv od dua Saura/Gades, tak mne napadá, v jakých že to botech tanečnice tančí, mne bolí nohy už jen z pohledu na ty vysoké podpatky:-) A ony se pohybují tak suverénně, graciézně, dynamicky... Inu dost, kdo máte rád taneční filmy, tak si to pusťte, ať vidíte sami:-)