Profesionální manželka (2010)

Samozřejmě netuším, jak moc je původní scénář Pierra Barilleta "vylepšen", ale většinu filmu jsem intenzivně vnímal, že kdyby byla Potiche natočena v sedmdesátých letech s tehdejšími hvězdami, fungovala by mnohem lépe. Resp. měla by dnes poctivou atmosféru starých komedií. Natož kdyby se režie chopil někdo šikovnější a zvolil vhodnější(dynamičtější) tempo vyprávění. Jedním z benefitů by bylo i to, že bychom neviděli jatečnou verzi Gérarda Depardieu. Jiskření mezi ním a Catherine Deneuve bylo pochopitelně nedetekovatelné...až tak dobrá herečka není. Přestože je do Potiche zamontovaná politika...běžný to úkaz v zemi nikdy nekončících stávek, je to především příběh o vztazích, seberealizaci, rovnoprávnosti žen... . Najdou se vcelku zábavné momenty, ale vše je servírováno tak nějak "bakalářsky", televizně. Výkon Catherine Deneuve byl solidní, ale na zvrácení bezšťavnatého dojmu z tohoto filmu, to nestačilo. Je škoda, že nemám vlídnějších slov, protože adaptace Pierra Barilleta a Jean-Pierra Grédyho mohou fungovat i v moderním kabátku. Mám v zásobníku ještě jedenfilmF. Ozona, tak uvidíme, jak moc mu křivdím.  55%

Francois Ozon je režisér, ktorý si dáva záležať predovšetkým na vizuálnej stránke svojich filmov. Aj tu výborne vystihol atmosféru 70-tych rokov, vtedajšiu módu, vyzerá to naozaj výborne. Príbeh už je trošku slabší, najmä v dnešnej dobe pojednávať o postavení žien, či majú chodiť do práce alebo sa len starať o domácnosť je už trochu mimo obliga, ale keby bol tento film natočený v tých 70-kach, tak by to mohlo mať inú údernosť. Hlavné hviezdy Deneuve a Depardieu už sú za zenitom svojich najlepších hereckých výkonov a tú sú len na okrasu. Pár vtipných momentov sa tu nájde, ale celkovo na tento film dosť rýchlo zabudnete.

Film o zralém umění některých vzácných žen nenápadně trpělivě spojovat, pečovat a přitom si nezadat, nenechat ze sebe udělat oběť odstavenou na vedlejší kolej, nenechat sebe, rodinu ani široké okolí připravit o své všem prospěšné kultivované ženské talenty, role a smysluplnost, o svou ženskou lásku, tvořivost, soucit a podporu, a zároveň při tom dobývání si místa na slunci nikomu neublížit - v tom je zde bytostný rozdíl mezi matkou a dcerou ve všech ohledech - zatímco dcera ve své nejistotě matku, k níž vzhlíží, několikrát potopí, a neumí nesobecky a prospěšně myslet zároveň na sebe i na druhé, na společnost, matka má dost pochopení a lásky nejen pro to všechno, ale i pro ni, a najde v sobě dost energie a schopností zorganizovat a přetočit svůj další život tak, aby tím vnesla harmonizující klid, bezpečí a inspiraci i do dceřina a manželova (jakož i milencova) dalšího života, byť nikomu z nich nedovolí, aby ji svými malomyslnými nároky vehnali do svých ustrašených sobeckých mantinelů a představ. A navíc příběh zůstává otevřený naději, že se zahanbeni a přitahováni jejím velkorysým příkladem dcera, manžel i bývalý milenec stanou lepšími a prospěšnějšími lidmi, byť v rámci svých limitů. *** Film vnímám jako Ozonovu poctu tomuto dnes vzácnému typu schopných velkorysých žen a pravé podstatě feminismu, který nespočívá v tom, aby žena soutěživě a destruktivně dokazovala v mužské hře, že zvládne zastávat mužské vedoucí role a pozice stejně dobře jako muži, ale že z nich dokáže udělat výsostně ženské role a pozice ku mnohem většímu prospěchu všech. **** Ozonův jemný - stejně poctivý jako ironický - smysl pro až divadelní inscenaci, kulisy, kostýmy, přepínání mezi precizně vybudovanými, křiklavě odlišnými jevištními scénami z různých sociálních prostředí (honosné rodinné sídlo-zahrada, chvílemi až Tatiho sarkastické a komické pohledy na výrobu a technologický rozvoj evokující továrna, dělnická ulice, schůzovní místnost odborů, byt levicového poslance, noční podnik, romantický les) činí z filmu velice bohatou a důvtip i smysl pro významy dotvářející estetično vrcholně uspokojující podívanou (už jen detaily jako do plyše oblečený telefon, vzory a barvy Suzanniných šatů ladící tu s čalouněním židle, tu s osobním automobilem, tu s reliéfem dveří, vždy nezbytný rafinovaný soulad mezi oblečením matky a syna etc.), stejně jako volba hlavních představitelů (Denevue a Depardieu), které spojuje kouzlo vpravdě magické (těžko zapomenutelná taneční scéna),ukotvuje film i v intimní rovině hlouběji, než je u francouzských komedií zvykem, a nenápadně, ale nezbytně tak přesahuje do sféry psychologických a sociálních dramat s kritickým nádechem, která je Ozonovým nejvlastnějším domovem. *~

lehký,roztomilý humor,udržující tempo.K tomu okouzlující Deneuve.Dobrá režie a i scénář ,kamera se taky nenechala zahanbit.Pokud závěrečnou píseň zpívala sama Deneuve tak klobouk dolů.Depardieu svoji roli trochu uvláčel ale budiž.Deneuve je svým herectvím podstatně výš a ostatní museli cválat jako koně aby jí stačili.Fajnový zážitek

Chvílemi milé a vtipné, chvílemi těžkopádné.1) Jsou přítomné všechny přísady pěkného francouzského filmu, ale kuchař (zde scenárista a režisér) je využívá nedostatečně. Z masa na minutkovou svíčkovou udělal průměrný guláš.

2) 29letý pěkný Jérémie Renier (syn Laurent) v těsných kalhotách potěšil oko zvrhlíka (moje).