Cizinec (2025)

Jakou cenu může mít život jednotlivce bez pocitů a emocí? Nebo právě jen on jediný dokáže chápat marnost veškerého snažení a svého bytí? Je snad hříchem mlčet a nic necítit? Kde jsou hranice mezi očekáváními a přirozeností? A kdo je oprávněn soudit něco, co objektivně posoudit nelze? Příběh odtažitý stejně jako jeho hlavní hrdina je znepokojující svou ponurou atmosférou, jíž je navzdory oslňujícímu žáru spalujícího Alžíru prostoupen právě v podobě hlavního hrdiny tolik strohého a bezemočního, přijímajícího svůj život a vše v něm jako cosi obyčejného, co se prostě děje a nemá cenu nad tím přemýšlet. Černobílé nasnímání filmu pomáhá dostat diváka tam, kde ho chce mít, a chladná odtažitost vůči postavám je přesně tím správným receptem pro udržení mé pozornosti. Románovou předlohu neznám, a tak jsem se prostě jen nechal unášet příběhem, jenž se v závěru mění v úžasnou filozofickou sprchu, jež podněcuje k zamyšlení. Skvělý filmový zážitek s přesahem a dokonalým hereckým výkonem Benjamina Voisina. [32. IFF Art Film Košice]

Ozon zbavil Camusovho Cudzinca akejkoľvek muzeálnej posvätnosti a ponechal z neho iba chladný pohľad na svet, ktorý si zúfalo vynucuje morálny poriadok tam, kde vládne absurdita. Spaľujúce alžírske slnko sa stáva neviditeľným sudcom, zatiaľ čo expresívna čiernobiela kamera premieňa Alžírsko na dusivý priestor existenciálnej prázdnoty, kde svetlo a tiene získavajú takmer metafyzický význam.Benjamin Voisinstvárňuje Meursaulta s odzbrojujúcou civilnosťou a emocionálnou neprístupnosťou, vďaka čomu nepôsobí ani ako monštrum, ani ako hrdina, ale ako projekčná plocha spoločenských predstáv o vine a ľudskosti. Výsledkom je znepokojivo strohá, tichá, formálne suverénna adaptácia – hypnotická fata morgána odohrávajúca sa pod spaľujúcim alžírskym slnkom. Jeden z najsebavedomejších súťažných titulov minuloročných Benátok, ktorý som mal možnosť zažiť vo svetovej premiére. [Venice Film Festival, 2025]

Sartrova kniha "Nevolnost" (čeština má pro francouzské "la nausée", náběh na zvracení, toto krásné slovo) je výborná, ne však až tak jako Camusův "Cizinec", možná nejpřesvědčivější filosofický román vůbec. Filmovou verzi z roku 1967 (téměř před 60 lety) Luchino Viscontiho s nejuniverzálnějšm hercem, co tu kdy byl, Marcello Mastroiannim, znám dobře a podrobně, nemohu však říct, která je lepší; je třeba vidět obě. Obě striktně dodržují Camusův plán i použité prostředky. (Asi bych přece jen sáhl po novější verzi, Mastroianniho tvář přece jen zabraňuje ve vidění bytí "cizince" člověka ne-akčního, ne-optimistického, ale repektujícího odlišnost jiných lidí a odmítajícího lhát sobě i ostatním. Ozonovi se věrnost Camusovu textu vyplatila, vytvořil epochální dílo v době, kdy se taková už netočí.

Vizuálně krásný film, včetně hlavního představitele. Tím za mě pozitiva končí. Hlavní hrdina většinu času téměř nic neříká a tváří se pořád stejně a nelze tedy odhadnout, jak danou realitu prožívá, potažmo jaký je. Jen v některých scénách se lze alespoň trochu dovtípit, co se mu může honit hlavou. Velkou část filmu si tak divák konstruuje zcela sám, pokud ale nezbloudí myšlenkami úplně jinam, např. že by bylo fajn si konečně zajet do Alžíru nebo co si dát zítra k snídani. Také jsem při filmu přemýšlela o tom, že režisér (schválně?) nevyužil možnosti sdělit většinou scén nějaký smysl a proč to vlastně celé točil. Nepamatuji si už příliš román ani Viscontiho verzi s Mastroiannim, jen vím, že se mi líbily a že jsem protagonistovi nepřála smrt, což se v případě tohoto filmu téměř dělo. Možná jsem se změnila já, ale spíš si myslím, že režisér pořádně nepromyslel rozdíly mezi nihilistou a psychopatem...

François Ozon v životní formě. To co předvádí prvních 100 minut je naprosto dokonalá filmařina, která zaručila můj přesun z kino sálu do Alžíru třicátých let. Černobílá kamera je tady doslova odou na obrazovou kompozici dýchající dokonalou dobovou atmosférou. Postavy zde nejsou vykresleny k absolutně dokonalému poznání, ale k absolutěn dokonalému očekávání. No a pak je to závěr, silný emotivní s výrazně dialogovým artovějším akcentem. Asi to není úplně pro každého, ale já si cinefilně pochrochtal.