Léto 85 (2020)

Naprostý kýč. Kdybyste vyjmenovali všechna žánrová klišé, která existují - jsou zde. Herci hrají jak z nějakého erotického filmu a scénář tomu nepomáhá protože ani jedna postava si prakticky neprochází žádným (když to tak blbě nazvu) "queer traumatem", ničím, co by mě s nimi donutilo soucítit. Jejich vztah byl postavený na jednom náhodném setkání, na jedné krátké scéně, na které i hned padl. Celé je to prostě strašně prvoplánové, uspěchané a jedná se spíše o takový ten pozlátkový mix, který přitáhne všechny queer diváky z tiktoku a víc nic. Víc není. Jen hezká retro tématika a brak. Plus Cure na začátku. Jinak opravdu nejodpornější zpracování gay charakterů i vztahu, co jsem zatím viděl.

Film jsem viděl v roce 2021, kdy se konečně po lockdownu mohlo zase do kina. A tak mi bylo celkem jedno, na co jdu a asi by mi udělalo radost cokoliv - tady byly hlavními body atmosféra 80. let, francouzské pobřeží, první láska, hledání sebe sama a střet mezi řádem a anarchií. Film se nepoddává queer klišé, jde vlastní cestou, má co říct ... za to 80 %. Pět hvězdiček dávám filmům, co bych viděl rád znovu, a to není tento případ.

Ozon nás preniesol ako v priestore, tak v čase a dokázal to dokonale. Letovisko roku 1985, k tomu patrí aj vhodne zvolená dobová hudba (nesmie chýbať Cruel Summer), dizajn vecí a móda. Podobný príbeh sme tu už mali neraz, čím nemyslím to, že ide o vzťah homosexuálny, ale akým spôsobom je táto teenagerska láska prerozprávaná. Nečaká nás síce nič extra nové, avšak detaily, ktoré film odlišujú od mnohých romancí tu sú. Sľub svojmu priateľovi, respektíve tomu, koho si v ňom Alexis vysnil. Mimochodom myšlienka, že milujeme viac predstavu o partnerovi než jeho skutočnú podstatu, je veľké múdro a mám dojem, že sa ho mnohí boja vo svojich dielach vysloviť. Takže Ozon má moju úctu.

Tohle je jeden z těch poměrně vzácných případů, kdy to, co se dočtete v anotacích, při sledování skutečně až fyzicky prožíváte. Jako kdybyste plachtili, projížděli se na motorkách nebo bděli celou noc v té Normandii v létě roku 1985 taky. Cítíte jak to prostředí, tak roční období, tak to osmdesátkové retro. A hlavně první velkou lásku, do "osudového zvrtnutí" přesně takovou tu, na kterou si každý rád zavzpomíná nebo si představí, jaké by to bylo ji prožít, pokud se mu náhodou nepoštěstilo. Co na tom, že je to provázeno i spoustou bolesti a postupně třeba zjistíte, že jste si své milované tak trochu vybájili. Celkovému vyznění pomáhá přesná (či spíše v tomto případě přesně "sekavá") kamera, kostýmy, skvělý soundtrack, herecké výkony (zejménaFélix Lefebvreje tak přirozený, kouzelný, vnitřně i zevnějškem takový čistě krásný, že byste ho chvílemi chtěli obejmout a naplno s ním sdílet jeho radostné i strastiplné pocity). Ve filmu bylo hned několik silných scén, u kterých se bez přehánění člověku až tajil dech, jak byly po všech stránkách působivé (např. zasněné pohupování do rytmu nádherné dnes už ryzí klasikySailinglinoucí se ze sluchátek, která dal Alexovi uprostřed davu na uši jeho milý). Ačkoli jsme se hned v úvodu dozvěděli, že přijde tragédie, příběh byl vyprávěn za pomoci střídání časových rovin a postupného poodhalování podrobností chytře tak, že bylo stále nad čím přemýšlet, mohli jste být vlastně každou chvíli v mírném napětí, kdy a co přesně se odehraje, jestli Alexisova úloha v celé věci bude skutečně tak zásadní (nechci úplně spoilovat, kdo viděl, ví), jako se jeví na začátku. Nebýt toho, že po úplném odhalení oné tragédie snímek sklouzne do trochu moc velké doslovnosti a trochu tomu už chybí to zvláštní napětí a kouzlo, které měl po celou předchozí dobu, s radostí jdu na pět hvězd. Protože je to opravdu moc hezký film, takový emocemi nabitý dotek, který budete na sobě cítit ještě dlouho po zhlédnutí. 80 %.

Velice si vážím dobrých písniček, ale podbízivkaI am sailing stormy waters /To be near you, to be freezpracovaná pro tanec a táborák mi vzala veškerou chuť k dalšímu dívání, které jsem dosud mnoho stejně neměl. Také jsem něco ne(podobného) zažil, bylo mi 16 a mému příteli 21: jezdili jsme na kolech, vymýšleli další hry o otci Ubu (kamarád vyřezal krásnou loutku), diskutovali o nových knihách, filmech, na zábavy chodili balit holky a pít pivo, atd., k cirkusákům jsem už dávnou nechodili. Přátelé jsme zůstali až do smrti (jeho), i když jsme byli ženatí a měli po třech dětech (dva kluky a holku, holka nejstarší). Co mi tohle může být jiného než minimálně nepříjemné; oba kluci mi byli nesympatičtí i podle vizáže. - Film za jednu hvězdu a za to, že jsem se nedokoukal dávám druhu. A že filmdokonale zprostředkovává atmosféru poloviny osmdesátých let, to ať jde Aerofilms někam.