Poslední páska (1969)

Díky Luciano za přiblížení okolností vzniku hry.Televizní inscenace je pro mě kultovní(jeden z nejsilnějších zážitků).To,že jsem se několikrát i zasmál("Nemůžu uvěřit,že jsem to byl já,ten kretén...")vůbec nesnižuje vážnost téhle hry.Další důkaz toho,že Hrušínský byl(a vlastně stále je)herecký Bůh.(09.12.2007)

Starý spisovatel Krapp má tak trochu zvláštní obsesi. Vždy v den svých narozenin zaznamenává události uplynulého roku na magnetofonový pásek. S železnou pravidelností
tak po několik desítek let přisypává krystalky sole do stále otevřené rány života. Jednoho dne si pustí pásku z doby svých čtyřiadvacátých narozenin. Mladý hlas promlouvající z přehrávače v Krappovi vyvolá vlnu hořké sebeironie („právě jsem si poslechl toho kreténa, o kterém se mi před třiceti lety zdálo, že jsem to já“), následovanou pocitem marnosti a zbytečnosti vlastního bytí. Klíčovou zdá se být vzpomínka na jistou dívku s hlubokýma očima, kterou tenkráte opustil. A právě tento moment svého života si Krapp neustále přehrává, týrajíc se správností či nesprávností svého tehdejšího rozhodnutí. Jakoby ona vzpomínka, byla tou jedinou, která ho svou bezprostředností ještě dokáže zaujmout. Nicméně nesnesitelný pocit beznaděje a rozčarování sílí, a právě v tomto okamžiku nachází Krapp své jediné možné a snad i osvobozující východisko…
Tato krátká (původně) divadelní hra pro jednoho herce a magnetofon, patří dle mého názoru k tomu nejlepšímu co útroby archivu České televize mohou nabídnout. A to nejen pro bezesporu vynikající herecký výkon Rudolfa Hrušínského, který v roli Krappa doslova exceluje, ale především díky vynikající předloze jejímž autorem je irský spisovatel Samuel Beckett. Vznikla roku 1958 a sám autor ji označuje jako svou vůbec nejoblíbenější. Beckett tuto hru napsal ve velmi těžkém životním období, kdy mu na rakovinu umírala jedna z nejdůležitějších žen jeho života – studentská láska Ethna MacCarthy. Přestože jejich vztah nikdy nepřekročil hranici přátelství, zůstala pro něj Ethna navždy ideálem ženy – její vnější i vnitřní krásy. Ačkoliv samotná hra má autobiografické rysy, nelze mezi Krappa a Becketta položit jednoznačné rovnítko. Krapp je postavou fiktivní, ovšem s jemnými záchvěvy autorova vlastního nitra. Nicméně dalo by se i říci, že Beckett tak skrze postavu Krappa nemilosrdně a bez zbytečného sentimentu účtuje se sebou samým... A propos komplikovanost lidské psyché dokázal vystihnout opravdu dokonale.(09.09.2007)

Vynikající inscenace Beckettova textu Krappova poslední nahrávka. Hrušínský obdivuhodně "spoluhraje" se svým vlastním, "mladším" hlasem na magnetofonové pásce. Doporučuji srovnat s rozhlasovou verzí "Krapova poslední nahrávka" (režie Josef Henke, v hlavní roli Miloš Nedbal).(27.08.2014)

Vážení přátelé... myslíte si,že znáte všechny Hrůšovy nejlepší role ? Tak se podívejte na Poslední pásku od S.Becketa...v jeho podání...(11.01.2007)