Duna: Část druhá (2024)

Denis Villeneuve se po první Duně evidentně podíval na všechny ty internetové mudrlanty, co dvě hodiny brečeli, že se „nic nedělo“, a rozhodl se jim odpovědět tím nejvelkolepějším možným způsobem: „Tak já vám ukážu, co je kurva velký film.“ A pak natočil Dunu: Část druhá. Tříhodinový monumentální sci-fi monolit, který s takovou brutalitou rozšlapává většinu současné blockbusterové produkce, až vedle něj působí polovina marvelovek jako školní besídka s rozpočtem na pár nafukovacích balonků.
Tohle už není film. Tohle je audiovizuální náboženský obřad pro vyznavače velkého kina. Villeneuve nevstoupil do Hollywoodu proto, aby točil obsah. Villeneuve přišel, aby všem připomněl, že existuje rozdíl mezi filmem a dvouhodinovým algoritmickým odpadem vyráběným pro publikum, které současně scrolluje TikTok, objednává kebab a kontroluje Instagram. Duna 2 je pravý opak. Tohle je film, který vám vezme oči, uši, mozek i páteř a tři hodiny je drtí pod pásy gigantického písečného kombajnu jménem čistá kinematografie.
A pak jsou tu červi.
Kristova noho, ti červi.
Kdyby celý film obsahoval jen tři hodiny záběrů na obří písečné hovadské tunelové apokalypsy valící se pouští za Zimmerova dunění, stejně bych seděl v kině s otevřenou hubou jak důchodce před výlohou slevněných rohlíků. Scéna s prvním osedláním červa není akční sekvence. To je filmový ekvivalent sestupu božstva z nebes, při kterém se člověku samovolně zatahuje zadek do sedadla a mozek odmítá přijmout, že něco tak absurdního může vypadat tak neuvěřitelně epicky.
Timothée Chalamet mezitím definitivně přestal být tím pohublým módním elfem z instagramových koláží a proměnil se v plnohodnotného mesiáše vesmírných fanatiků. Paul Atreides zde projde tak brutální transformací, že vedle něj působí většina hrdinů současných blockbusterů jako brigádníci na zkrácený úvazek. Z vystrašeného kluka se postupně stává člověk, který jediným pohledem dokáže přesvědčit miliony lidí, aby šli umřít za jeho svatou válku, a Chalamet to prodává s takovou intenzitou, že jsem místy čekal, kdy začne polovina kina spontánně skandovat Lisan al-Gaib.
Rebecca Ferguson zde už definitivně opouští kategorii „silná ženská postava“ a vstupuje do sekce „děsivý náboženský démon v lidské podobě“. Každá její scéna působí, jako kdyby někdo zkřížil fanatického kazatele, manipulativního kultovního vůdce a člověka, který vám při rodinné oslavě začne vysvětlovat, proč konec světa přijde příští úterý. A je naprosto fantastická.
Austin Butler pak dorazí jako Feyd-Rautha a během několika minut předvede něco mezi vesmírným psychopatem, nacistickým princem a módní reklamou na lidskou degeneraci. Ten člověk vypadá, jako kdyby se narodil ve sklepě plném radioaktivních albínů a celý život byl krmen výhradně nenávistí. Každý jeho výstup je malý svátek lidské zvrácenosti.
A Hans Zimmer?
Ten už dávno neskládá hudbu.
Hans Zimmer vyrábí seizmické události.
Jeho soundtrack nezní. Jeho soundtrack fyzicky napadá orgány. Každé zadunění připomíná zvuk přibližujícího se konce civilizace. Člověk nemá pocit, že poslouchá hudbu. Má pocit, že se mu Arrakis snaží prorazit hrudník zevnitř.
Největší frajeřina celého filmu ale spočívá v tom, že pod tou gigantickou audiovizuální nádherou pořád funguje příběh. O fanatismu. O víře. O manipulaci. O tom, jak snadno se z osvoboditele stane tyran a z mesiáše katastrofa pro celý vesmír. Villeneuve neoslavuje hrdinu. Villeneuve vám tři hodiny staví modlu před očima a pak vás nechá sledovat, jak se kolem ní začínají hromadit první hory mrtvol. A právě proto je Duna mnohem chytřejší než většina lidí tvrdících, že jde jen o „hezky natočenou poušť“.
Duna: Část druhá není jen jeden z nejlepších sci-fi filmů posledních let. Je to připomínka toho, proč má ještě smysl chodit do kina. Obrovská, majestátní, děsivá, hypnotická filmová bestie, která působí jako návštěva jiné civilizace v době, kdy většina blockbusterů sotva zvládne působit jako návštěva vedlejšího oddělení Disneyho marketingu. Kritici i publikum ji právem zařadili mezi vrcholy moderní science fiction.
Pět písečných červů velikosti paneláku z pěti. A ještě jednoho navíc, protože normální stupnice na něco takhle absurdně monumentálního prostě nestačí.

Recenze prvního dílu:Přiznávám, že mě od většiny velkofilmů odrazu "hype", který se kolem nich - často dost nezaslouženě - strhne, proto se k Duně dostávám až pět let po jejím uvedení. A ani tady jsem bohužel nebyla donucená svůj názor přehodnotit. Jako pro člověka, který knižní sérii nečetl, je pro mě Duna v podstatě "nekoukatelná", protože téměř nic nevysvětluje. Nevíme nic o době, kdy se odehrává a co jí předcházelo. Nevíme nic o žádné z planet. Nic o velkorodech. Nakonec ani celkem nic o osobní historii hrdinů... Prostě se rovnou jde k věci, aniž bychom znali jakékoli souvislosti nebo motivace. Kdybych naopak byla skalním fanouškem knižní série, zklamalo by mě, že je jistě jinak propracovaný svět filmově takhle osekaný jen na hlavní zápletku. Dvě hvězdičky dávám v podstatě jen za sympatické obsazení, dobré herecké výkony a epické vizuální zpracování. Bohužel je to ale trochu málo.Dodatek k druhému dílu:I druhý díl se bohužel nese ve znamení zkratkovitosti, kterou zavedl už díl první. Rovněž zde se všechno bere hopem, Paul vede fremeny, kteří ho ještě "včera" chtěli zabít, jako jejich největší spasitel, na kterého se čeká tisíce let, dělá přesně to, před čím ho jeho schopnosti varují, a dělá rozhodnutí, která nejsou nijak vysvětlená. Třetímu dílu dám ještě šanci, když už jsem sérii začala, ale obávám se, že mě nečeká žádné velké pozitivní překvapení.

Pokračování Duny se láme vedví pod tíhou toho, na čem Denis Villeneuve postavil první film a co z něj udělalo výjimečnou podívanou, a nutností dovést do konce komplexní příběh. V prvních dvou třetinách tedy film pokračuje přesně ve zvoleném duchu a jako správné pokračování nabídne tolik očekávané atrakce jako je jízda na písečném červovi či gladiátorská aréna na Giedi Prime, jen aby se ve třetím aktu nahodilo turbo a zcela stěžejní přerod hlavního hrdiny a převrácení nastoleného světa naruby proběhli tak překotně, že to divák na první dobrou snad ani nepostřehne. Pokud by si měla Duna udržet jednolitý tón, vyžadovalo by vyprávění celý film navíc, místo toho poslední hodinu sledujeme zcela jiný film, který svým spěšným popostrkováním děje připomíná spíš akčňáky devadesátých letech, v nichž najíždí závěrečné titulky pět sekund po sundání zloducha. Na dilema hlavního hrdiny se neklade dostatečný důraz, proto jeho rozhřešení nepůsobí tolik opodstatněně, a závěrečné velkoplošné scény působí spíš jako úlitba diváckým očekáváním, protože netrvají déle než dvě minuty. Dojem ve finále napravuje aspoň památný one-on-one combat. Nevím, nakolik se Villeneuve stal obětí vlastní vize, je však cítit, že s rozsahem příběhu a představami studia ohledně normálního velkofilmového formátu nejde zas tak dohromady. Dojem je tedy slabší než u jedničky, stále však suverénní oproti většině moderní blockbusterové produkce.

Duna: Část druhá podle mého názoru nabízí výrazně silnější a intenzivnější filmový zážitek než její předchůdce. Přestože jsem neviděl původní adaptace, film z roku 2021 jsem samozřejmě zhlédl, a právě na něj tato druhá část velmi dobře navazuje.
Mrzí mě, že jsem tento film neviděl v kině, protože jde o snímek, který si o velké plátno přímo říká a zážitek by byl pravděpodobně ještě působivější a nezapomenutelný.
Doufám, že případná Duna: Část třetí bude minimálně stejně kvalitní, ne-li ještě lepší, a že si udrží vysokou úroveň, kterou druhý díl nastavil.

Podíval jsem se na to po letech znovu, a bohužel mě to nechalo uplně chladným. Jakmile zmizí ta síla audiovizuálu z IMAXu, nezůstane skoro nic, co by mělo nějakou hodnotu. Navíc ta akční stránka filmu je přítomna pouze v první polovině, ta je ještě nějak ucelená a vypraví lineárně. Ovšem jak se film přehoupne do druhé poloviny, uplně to ztratí integritu a z filmu se stane koláž nenavazujících scének, které nijak neposouvají děj ani postavy, navíc se často jedná o výjevy z Paulových vizí, avšak jsou tak nešikovně formulované, že vlastně nevíte jaký to má pro Paula a jeho rozhodování význam. Už vůbec nechápu, jak jsem filmu mohl prominout tak špatný závěr, chladný, emočně nijak nevygradovaný.  Z knížky toho bohužel také moc nezbylo, vztahy mezi postavami jsou zbytečně vyšponované a převážně negativní - motivace postav ani zájmových skupin nejsou dostatečně vysvětleny aby byly uvěřitelné a logické - zajímalo by mě co by na tento film řekl Frank Herbert. -------------------------------------------------------------------------      Líbilo se mi to víc než jednička. V prvním díle bylo pár scén takových vlažných, ale ve dvojce jsou všechny scény naplno uvěřitelný, intenzita 200% snad ohromí každého. První díl dostal šest oskarů souhrnně za zvuk, střih, efekty, hudbu, takže druhý díl byl celkem jistota. Jenže zdá se mi, že to všechno do druhého dílu posunuli kvalitou a intenzitou ještě dál. Oba díly jsem viděl v IMAXU, takže nemůže to být tím, že bych snad druhý díl viděl v lepší kvalitě, ale spíš je to tím, že dvojka měla o poznání více bitevních a akčních scén, kde audiovizuál ještě víc udeřil. Dvojka je podle mě přelomové dílo, které zase posouvá kinematografii o kus dál, srovnání snese pouze s avatarem, jenže Duna je hozená hodně jiným směrem, není tak přímočará a jednoznačná. Všechna zjednodušení děje a rodinných vztahů oproti knize jsou jedině ku prospěchu věci, a myslím, že to zpracovali nejlíp jak to vůbec jde! Některé změny dokonce proměnili v údernější vyznění filmu. To je snad poprvé kdy to můžu sklidem o filmu říct. Co se z knížky podařilo do filmu přetáhnout, je místy nejasná motivace postav, u některých není zřejmé, zda jsou zlé či dobré, nebo sledují nějaký vlastní cíl. Komplikovaný vztah Paula s jeho matkou, u které se pořádně neví, zda je dobrá či zlá, či za koho vlastně kope. Zkrátka jsou tam různé plány v plánech jiných plánů : D Pokud se dobře pamatuju, tak až na konci knížky dojde k odhalení, jaký plán mají ctihodné matky se stvořením Kwizats Haderacha. Šokující odhalení, že Paulův děda je největší zloun v impériu, je tak očividně vykradené pro jinou filmovou vesmírnou ságu, která přišla po duně.. až bych se být Lucasem hanbou propadnul. Nechápu jak může Duna 2 mít tak vysoké hodnocení, jelikož ten kdo knížku nečetl musí chápat asi tak 10% z toho o co tam vlastně jde a proč to takové je, jenže ten film je tak neuvěřitelně kvalitně zpracovaný po všech stránkách, že se podle mě v tom žebříčku udrží hodně vysoko, a zařadí se po boku těch filmů, co změnily holywood. Aktuálně 11. místo hned za Pelíškama! : D Ten kdo příběh zná i z knížky, si film vychutná na 150% stejně jako já. Pro mě je to s přehledem film roku, možná i film posledních pěti let. Opravdu marně hledám konkurenta - druhý avatar to rozhodně být nemůže. 100% hodnocení--- foreva!