Břetislav a Jitka (1974)

Svojí výpravou spíše komorněji pojaté zpracování událostí z Kosmovy kroniky, které jakoby pomyslně přímo navazuje na další přemyslovský příběh o Oldřichovi a Boženě, který byl natočen o deset let později. Asi největší předností filmu jsou skvělé dialogy a konverzační přestřelky nejen titulní dvojice, ale i Břetislava s mohučským arcibiskupem (skvěly B. Záhorský). A nemůžu nezmínit opět úžasnou a jedinečnou hudbu velikána Luboše Fišera.

Režiséru Bělkovi se scenáristou Daňkem se podařilo prohloubit mé dějepisné znalosti. Celou dobu jsem měl za to, že Břetislav unesl Jitku z kláštera z romantických důvodů, zkrátka kvůli tomu, že její mocní příbuzní bránili jejich sňatku, a ono ne, holomkovi se pouze zachtělo urozené nevěsty! Čemu se však divím, rodová čest je rodová čest, a nikdo nechce, aby jeho milovanému potomkovi nadávali do parchantů. Díky, pánové, u zkoušky to už nespletu. A jelikož film stojí na konverzacích (je ukecaný až běda), je na místě i ta floskule o hereckém koncertu. Vyjma ústřední trojice (Slováček, Balzerová, Řehoř) mě zaujal i Bohuš Záhorský jako mohučský arcibiskup. 75 %

Legendu z hlubin českého dávnověku o "českém Achillovi", přemyslovské knížeti Břetislavovi, sepsal Oldřich Daněk velmi moderním způsobem (ovšem s použitím základních historických reálií - viz Břetislavova frustrace z "nemanželského" původu a základní motivace aktu únosu Jitky v podobě snahy o "vylepšení" jeho postavení sňatkem s příbuznou Konráda II). Postava Jitky v podání mladičké Elišky Balzerové není žádná "puťka domácí", ale hrdá a vzpurná žena, která ale včas pochopí, co může pro "svého" Břetislava udělat. Scéna z lesních hvozdů, kdy Jitka, k překvapení Břetislava, předstírá že je stará babizna umírající na mor, je skvěle vypointovaná. Stejně tak následná scéna, kdy si Ti dva (Břetislav a Jitka) konečně padnou do náruče. K tomu zní typická jímavá hudba Luboše Fišera (tak jako předtím zcela rovněž typická hrůzostrašně temná hudba stejného skladatele) a já jsem naprosto uchvácen. V krásné (převážně) exteriérové výpravě se Jiřímu Bělkovi podařilo natočit vskutku krásný historický televizní snímek.

Titulní Břetislav vystupuje, jak se patří na knížecího synka, totiž sebevědomě a hejskovsky, Jitka se k situaci staví obdobně s pýchou v očích a vysoko zdviženým nosíkem. A právě střet těchto dvou osobností tvoří hlavní linii skromného historického snímku. Romantika mužská (dávám ti šanci odejít z kláštera a vládnout alespoň něčemu) se postupně mění v romantiku ženskou (urputná láska bez výhrad), otázka však je, co v kulisách raného středověku představuje větší fantastiku. A do toho šaškuje Z. Řehoř, který vyvažuje sladkobolnou linku. Povedené dílko splnilo přesně to, co jsem od něj očekával, ale v paměti se bohužel příliš neohřeje.

Ne, že bych  Oldřichu Daňkovi upíral básnickou licenci, to rozhodě ne. Vždyť se mu podařilo udělat docela dobrý národní kýč (bohužel jako již mnohému před ním, Kosmou počínaje). - Poprvé jsem v tomto fóru použil slovo kýč; dle Umberta Eca: 1. Vypůjčuje si postavy a adaptuje je tak, aby byly všem srozumitelné, 2. Používá postupů, které jsou známé, rozšířené, použité a opotřebené, 3. Vytváří sdělení s cílem vyvolat účinek, 4. Prodává je jako umění, 5. Konzumenta přesvědčuje. že se setkal s kulturou a nemá tedy klást další otázky (Apokalyptici a integráti, 1964)