Paralelní matky (2021)

Matky, řekněme, v pohodě, no... i když ani jedna mi nebyla sympatická: anorektická Penelopa ve mně nikdy nic "nevyvolávala", no a ta druhá, taky anorektická (že by povinně?) s předkusem až málem po bradu... škoda slov. Prostě jsem sledoval mateřské drama dvou podivných entit, a jak říkám: u mě dobrý... ale proč se Pedro musel v posledních deseti minutách (!!!) hrabat v nějakém hromadném hrobě???

Po dlouhé době jsem si pustil něco od Pedro Almodóvara a mám pocit, že jeho přístup k filmařině se za posledních třicet let prakticky nezměnil. Recykluje sám sebe a má štěstí, že na Penélope Cruz bude vždycky krásný pohled. Námět je ale divný. Všichni se tu chovají extrémně dramaticky, ale jakoby nad věcí, přitom řešící nepříjemná témata. Pak se to ale posune do úplně jiného směru odkazující na španělskou občanskou válku a já vlastně vůbec nechápu, co se tím autor ve výsledku snažil říct.

Almodóvar nám stárne a tak se dostal do bodu, kdy začal vnímat, že ve světě jeho filmů jakoby ani Franco neexistoval. A splatil tento dluh vzpomínkou na oběti občanské války. Bohužel způsob, jakým to celé téma spojil s hlavním příběhemMadres paralelas, je poněkud kostrbatý. Španělská občanská válka ve skutečnosti jen rámuje tu klasickou překombinovanou almodóvarovskou telenovelu, ve které je hodně lidí příbuzných, každý spí s každým a někde uprostřed těch zvratů a emocí se rodí děti... A dokonce je to natočené se stařičkou filmovou interpunkcí, ve které nechybí zatmívačky. Přesto celý ten kolos dává alespoň na jedno podívání smysl, protože výpovědí a některými hereckými výkony je to klasicky pozoruhodný zážitek. Tradičně nechybí Penélope Cruz a Rossy de Palma. Mmch. Cruz už svůj umělecký dluh občanské válce splatila ve skvělém filmuHead in the Clouds.

Když se řekne Pedro Almodóvar vybaví se mi jedno slůvko - bizár. Je to směs očekávání s lehkým nádechem nedůvěry. pokud dostanu uvěřitelný příběh, je to takříkajíc překvapení. Postupem času jsem si zvykla na jeho rukopis, leč postupem času mi připadá, že jeho nápady a invence docházejí. Příběh je civilní, uvěřitelný, ale nemůžu se ubránit pocitu, že tomu něco chybí. Něco hodně podstatného.

Paralelní matkyjsou Almodóvarovou výzvou ke smíření. Ke smíření společnosti, s národní pamětí a národní historií, kdy se rozpoltil národ občanskou válkou a frankistickým režimem. Almodóvarovi ani tak nejde o připomínku národní bolesti, jako o důstojné smíření se s traumatem a jeho společné překonání. K záměru uskutečnění pohybu hnutí celé společnosti, kolektivu, provádí paralelní pohyb vnitřní, intimní. Mateřství ženy a mateřství země, přičemž mateřství není sdílené, byť se nám někdy takto jeví. Almodóvar propojuje osudy jednotlivců tím svým specificky cyničtějším způsobem, jak je u něj obvyklé, nepřímo konfrontuje rovněž ideologie (banalizace versus uzavření). Cílem je pro něj smíření, smyslem je překonání palčivé bolesti vnitřního světa, toho se však nedostává v dostatečné míře: vnitřní svět je sice zasažen ránou, ale vlastní smíření je jen epitafem. Hrdinkou smíření je Janis Martínez Moreno (šarmantní Penélope Cruz), fotografka a úzkostlivější svobodná matka, pro niž je mateřství vrcholem její životní úlohy. Na společenské rovině především usiluje o důstojné uzavření národního traumatu. Druhou hrdinkou smíření je Ana Manso Ferreras (Milena Smit), mladá žena s náhlým vpádem do dospělosti, jenž ji "přinutí" k samostatnějšímu a zodpovědnějšímu náhledu na život. Z dalších rolí stojí za pozornost Anina matka a divadelní herečka s nejvyšší profesní výzvou a v "nepřipravenosti" na druhou mateřskou šanci Teresa Ferreras (Aitana Sánchez-Gijón), forenzní antropolog s vlastní intimní těžkostí Arturo (Israel Elejalde) a nejlepší kamarádka Janisy a její šéfka v zadávání zakázek Elena (Rossy de Palma).Paralelní matkymají almodóvarovskou atmosféru, osoby čelí vnitřním bolestem a traumatům, jejich osudy jsou cyničtěji propleteny. Mají své poslání, které je nemalé. Avšak zdá se, že jde především o gesto, nikoli však o skutečný prožitek.