Pan profesor Hannibal (1956)

Film se celou dobu odehrává ve více méně nadsazené, humorné rovině, v níž všechny peripetie chudáka pana profesora vyznívají jako milé absurdity. O to víc zarazí závěr, který je zcela nemilosrdný a dokonale bezútěšný. Film hodně trefně vykresluje obraz toho, na jakou otrockou šlejšku se zcvrkává lidské myšlení, když je zasažené davovou ideologickou horečkou, v tomto případě nacionalistickou. Kromě úžasně manipulovatelné masy jsou ale nelítostně vykreslené i jednotlivé postavy (výborně obsazené a zahrané!), které se mění z roztomilých figurek ve strachem zlomené oportunistické korouhvičky. Historicky cenný film, navíc gurmánsky natočený.

LFŠ 2012

Časté srovnávání tohoto maďarského filmu s KrejčíkovýmVyšším principemnení síce úplně mimo, ale divákům, kteří se podívat naPana profesora Hannibalateprve chystají, doporučuji zdejší srovnávání spíše ignorovat. Já se právě nechal v tomto směru nalákat a spočátku mi trvalo, než jsem si na ojedinělý Fábriho styl zvykl. Stejně jako v případě režisérovyPáté pečeti, i zde bych řekl, že bez výrazně stylizovaných uměleckých prvků bych asi z filmu měl daleko silnější prožitek, kdyby Fábri natočil od začátku do konce úderné přímočáré drama. Přesto zůstává úderný ten silný příběh profesora dějepisu vrženého jednou nevinnou prací do spárů fašistů, kdežto jediná cesta z této pasti pro něj znamená udělat jeden rázný krok proti vlastní vůli a svědomí... Ve velmi ojedinělé alegorické stylizaci příběhu, za doprovodu často rozervné klavirní hudby, dochází i k nejednomu komediálnímu prvku a největší šok proti mým původním očekáváním nastal asi po půlhodině, kdy do snu profesora Nyula (nebo-li česky Králíka) vstoupil samotný starověký vládce Hannibal, o kterém profesor napsal významnou práci, a ve snu si po malém povídání dokonce zazpívají duet! To jsem ale už očekávání něčeho jako druhý Vyšší princip raději úplně zahodil, nechal se často vést spíše na pocitové vlně a ve výsledku zklamán úplně nejsem. Závěrečné scény s fanatickým nacionalistickým sjezdem fašistů a profesorovým odvoláním uprostřed starých kamenných hradeb jsou působivým vyvrcholením a po skončení zpětně ani tu svéráznou stylizaci nepovažuji za úplně špatnou, byť přiznávám, že nepřipraveného mě v první polovině zaskočila. Můj příklon k 4. hvězdičce vychází i z toho, že už teď cítím potřebu se časem kHannibalovivrátit a oceňuji silné poselství i filmařskou kvalitu, byť stoprocentně nadšený nejsem.[70%](25.08.2021)

Tragikomedie, neboli zde spíše komická tragédie, patři k nejtěžším divadelním, a potažmo filmovým žánrům. A většinou z něj nemám příliš dobré pocity, a neměl jsem je ani u tohoto filmu. Béla Králíček je srandista (v té době by jako profesor sotva mohl obstát), filantrop, tak trochu motovidlo, a tak odvolává to, co neodvolal, když to měl odvolat. Jeho postava nepůsobí příliš sympaticky (i když by asi měla), jeho chování je chaotické (i když by asi nemělo), a tak se jen diví, že mu není spláceno stejnou mincí. A tak jediné poselství, které jsme z Fábriho filmu vyčetl a vyslechl je: "Tak pánové, tudy ne! Tohle je jedinec a tohle je dav! A ty si nikdy nebudou rozumět, ať už jedinec tvrdí to nebo pravý opak!" (Viz též Sigmund Freud: ,,Massenpsychologie und Ich-Analyse", a spojitost mezi davem a sumou vytěsněných a sublimovaných psychických obsahů.)(06.10.2015)

V kontextu doby se jedná o velmi odvážné poselství o principech totality. Jeho problém ale tkví v neslučitelnosti komediálních prvků zápletky s tragickým zobrazením morálního pádu hlavního hrdiny. Stejně tak sama komika dnes působí už dost vyčpěle. Snad má také Exkvizitor pravdu o spřízněnosti s neorealismem, což je období, které mě estetickou působivostí úplně míjí. Přesto všechno je absurdně inscenovaný konec filmu sliným zážitkem, který výsledný dojem ze sledování výrazně pozvedá.(29.07.2012)