Pátá pečeť (1976)

[2,5*]"Už nestačia malé dievčatká, chceš aj malých chlapčekov, čo? Ty zvrátená sviňa... Kúpať sa v krvi panien, čo?Tojeto,čochceš,pánMorálnySudca.Aeštemátúdrzosťsanáspýtať.“Psychologická dráma snažiaca sa riešiť otázky viny a neviny, morálky a svedomia. Osobne ma to minulo a to extrémne vysoké hodnotenie príliš nechápem. Aby som krátko zhrnul svoj subjektívny pohľad na film, vôbec ma to nebavilo, nesadla mi ani forma a ani obsah. Mám silný pocit, že tým, ako toto dielo predostiera tie "hlbokomyseľné" filozofické myšlienky, sa len snaží pôsobiť hlbšie, ako v skutočnosti je. Skupinka napospol nesympatických postáv tu takmer po celý čas posedáva v krčme, popíja, pofajčieva a popri tom vedie siahodlhé a strašne oduševnené rozhovory o všetkom a o ničom. Či už o tom, ako správne pripraviť hovädzie rebrá, alebo ako zodpovedať jednu silne hypotetickú otázku (či prísť znovu na svet ako "nevinný" otrok Ďuďu, alebo ako jeho krutý pán), okolo ktorej sa to tu vlastne takmer celé krúti a ktorá mi pripadá byť dosť nezmyselne položená. Až pomerne silný záver (na "maďarskom gestape") sa ma snažil presvedčiť, že sa mi ten film vlastne páčil a musím priznať, že sa mu to takmer aj podarilo."Dôležití sú tí, ktorí nebombardujú, nestrieľajú, nevyrábajú letáky. To je to, čo je zaujímavé!Onitužijúadýchajú.Tosútí,sktorýmisamusímevysporiadať.“

Asi nejlepší psychologický film na téma "jak byste se zachovali v krajní situaci", jaký jsem kdy viděl. Zvolit sice pro pozadí druhou světovou válku je asi to nejjednodušší, jaké jen může být (vzhledem k tomu, že tam takového rozhodování stálo před spousty lidmi mraky), ale zase na druhou stranu se ho zde povedlo vytěžit na maximum. Ať už strukturou, která od obyčejného hypotetického filozofování přejde do otázky, která nedá spát a která protagonisty donutí vybrat si v bezpečí domova stranu, až po závěr, kdy všichni něčemu takovému musí čelit v praxi a teprve tam se ukazuje, za čím by v tu chvíli opravdu stáli; tak i technickou stránkou, která dokáže ze tří, čtyř prostorů, ve kterých se film odehrává a v každé části dlouze trvá, dostat maximum působivé atmosféry. Funguje to hlavně díky tomu, že je to rámované ne jako velká historická událost, ale jako situace, která za druhé světové války mohla běžně nastat a historie by se jí ani nemusela věnovat, jelikož zapadá do shluku podobných událostí. Tahle modelová ale přesně ukazuje, kolik dramatu a do krajností dohnaných lidských osudů každá taková musí nabízet a každá taková přesně ukazuje, že spekulace o morálních zásadách v takových případech nemají jasného řešení, kromě chvíle, kdy se skutečně dějí a v tu chvíli by je nikdo radši neřešil. Proto se na jakékoli rozhodnutí nedá dívat jen z jednoho pohledu, podstatné je u každého komplexní pozadí, jehož šíře se někdy nedá ani poznat. Vytknul bych tomu jen tu flašinetovou hudbu, která (aspoň) v závěrečné scéně asi měla podpořit určitou absurditu situace, ale mě to natolik pohltilo z čistě vážného hlediska, že mi výběr takové hudby přišel vyloženě nedůstojný, protože by se hodila spíš někam do cirkusu k uvedení představení s několika klauny, ale fakt ne sem. Přesto mi to dojmy nekazí a tady opravdu musím uznat, že hodnocení nelže a jedná se o opravdu skvělý film. Slabých 5*

Pátá pečeť patří rozhodně k tomu nejsilnějšímu, co jsem dosud v kinematografii poznal. Psychologická hříčka z období druhoválečného Maďarska střídá groteskní momenty s těmi mráz nahánějícími a dohromady se uzavírá do spirituálního kruhu. Celé je to neskutečně chytře napsané, výborně zahrané a režijně nesmírně atraktivní. Vyjímaje strhující závěr se mi do paměti vryla zejména úžasně napínavá jízda kamery kolem stolu, fungující na principu vnitro-záběrové montáže na jednotlivé tváře. Protagonisté zaregistrují zvenčí blíže nespecifikované zvuky, po nichž následují výstřely, a jejich výrazy nesou nejen strach, ale i spoustu otázek, na něž nám film dá odpovědi teprve později. Kamera se v dialogových scénách kroutí jako had a její pohyb je chvilkami prošpikován údernou salónní melodií, jež podtrhuje i úvodní titulky. Ústřední čtveřici tvoří zajímaví aktéři, jejichž nevinné popichování o morálce se v závěrečném stání posune znenadání do kruté reality, v níž se octnou před zásadní zkouškou. Otázka možnosti volby, zda "být či nebýt" za cenu úpadku mravní identity, vybízí v posledních okamžicích filmu k širokému poli interpretací. V tomto případě dokonce dvojího úpadku; jednak ze strany bitého, který je ranou ponížen, jednak ze strany toho, kdo mu ránu uštědří.

Po slabšom úvode, kedy sa kecá o tom, či je lepšie pridať do mäsa cesnak alebo suchú salámu, sa dej prehupuje k otázke o tom, čo je lepšie, týrať bez svedomia alebo byť týraný. Odtiaľto už film napriek pomalému tempu naberá na sile, viac sa rozvíjajú charaktery postáv a ich predvídateľno-nepredvídateľné konanie. Silný záver s týraním a manipuláciou to celé korunuje. Maďarská doba temna riadená Nyilašovcami síce nie v plnej kráse, tá bola ešte silnejšia, ale rozhodne znepokojivá a varujúca.

Fašistické Maďarsko v roce 1944. V době děje tohoto filmu nebyl u moci starý respektovaný admirál Miklós Horthy. K moci byli Němci dosazeni fašisté, nazývající se Šípové kříže v čele se Szálasim. Poslední rok války byl nejen v Maďarsku dost tvrdý. V těchto těžkých časech se sejde v hospodě parta čtyř chlapů, kteří probírají běžné záležitosti. Například rozebírají kus telecího masa a jak ho nejlépe uvařit. A není to náhodou lidská hruď? Do krčmy najednou zavítá umělecký fotograf, válečný veterán a začne vést existenciální řeči o tom, že na umění máme každý jiný vkus a bylo by to hrozné, kdybychom přemýšleli všichni stejně. Jeden z nich pak začne mluvit o absurditě války, že jeden šílenec posílá ostatní na smrt a tisíce lidí umírají. Toho se chytne fotograf a začne mluvit o hypotetické situaci, kdy by mu někdo tvrdil, že válka je správná a pokud nesouhlasí, tak je hlupák. Rozhovor tedy začne být celkem nebezpečný pro všechny zúčastněné. Debatu přeruší akorát dva příslušníci Šípových křížů, kteří si dají trochu pálenky a odejdou. Následně poví jeden z nich příběh o jistém Ďuďovi, kterého týrá, mučí, trýzní a okrádá jiný týpek, který nad ním má neomezenou moc, jako nad otrokem. Mluví se o znásilňování mladých dívek, chlapců, odžezávání jazyka, uší a vypichování očí. Prostě krása. Tento příběh jim všem zůstává v hlavě, přemýšlí nad tím, zda by byli raději Ďuďou nebo tím druhým. Pan fotograf má jasno – raději bude Ďuďou, protože tak aspoň nebude nikomu způsobovat utrpení a nebude za nic zodpovědný. Nebo tak nějak jsem to pochopil. Další den opět sedí naše čtveřice v hospodě, když v tom dovnitř vtrhne více příslušníků Šípových křížů a bez pardonu, s jednou rozbitou hubou je všechny zatkne. Jsou předvoláni na výslech, který vede mladý sympatický blonďák, prý dokonce filozof, ale způsoby má typicky fašistické. Manželku jednoho z nich nazve kurvou a ten se neudrží a vystartuje po něm, načež dostane pěknou nakládačku. Nakládačku dostanou všichni a hrozí jim poprava. A proč to všechno? Asi za ty jejich řeči o válce. Ale mají možnost se zachránit. Velitel stanice jim dá skvělou možnost, jak se osvobodit, stačí dát dvě facky zavěšenému, spoutanému a zmlácenému komunistovi, který odpálil muniční sklad. Ne každý z nich to však, zvládne a nakonec se stejně bude popravovat. Jen jeden se k zoufalým dvěma fackám odhodlá a s rukama od těla nejistou a houpavou chůzí opustí stanici. Film má dost těžkou a depresivní atmosféru, často nesrozumitelnou uměleckou kompozici, děj je narušován různými sny a představami jednotlivých postav a ty slovenské titulky tomu taky moc nepomohly. V obrazu převažují tmavé barvy, rok vzniku filmu taky dělá své. Chápu, že si s sebou nese jisté poselství a částečně jsem ho zachytil, ale na opětovné zhlédnutí do prostě není.