Otevřený kruh (1973)

Luděk Munzar si po většinu stopáže nedokázal proklestit cestu změtí replik šustících učebnicovým papírem. Inscenace ovšem stojí za vidění zejména díky Karlu Högerovi, Haně Maciuchové a Daniele Kolářové, kterým byl dopřán luxus životně napsaných replik, a Janě Hlaváčové, které stačí k charakterizaci postavy pár pohledů a pár výmluvných úsměvů. Silné téma důvěry ve schopnosti nepochopeného umělce je utopeno přesně v těch klasických nešvarech žánru historického filmu, které parodujeJára Cimrman ležící, spící.

Taková školní inscenace, nebo historická ilustrace slavných osob. Studené a dost sterilní, s místy pěknými, místy zcela rutinními byť solidními hereckými výkony, pro mne osobně se to vztahuje i na hlavní postavu. Mám trochu problém s jeho vztahy se ženami, všechny tři jsou takové, jak bych to řekl, salonní? jako z památníku? z Karolíny Světlé? Za shlédnutí to stojí, ale ne za to se vracet. Podle mne tomu chybí koule, abych to vyjádřil jazykem malířským. Najít v tom normalizační agitku, jak zde někdo psal, to chce ale hodně zaujetí.

Kazdy nejako zacina - pani Chytilova v Cisaruv Pekar a pekaruv Cisar, Satinsky s Lasicom v akomsi filme z roku 1962, Smeral neprilis vabnym filmom z roku 1937 , Elo Romancik akymsi muzikalom z 1953 roku, no a reziserka Polednakova touto Kravinou. Film sam nevie, ci chce byt historickym filmom, dramou alebo normalizacnou agitkou. Pribeh je nudny, divaka nezaujme a samotna Polednakova az neskor pochopila, ze prerazi v byvalej federacii az s normalizacnymi komediami, ktore ovsem pojdu sudruhom pekne po chuti. 30 %

Hlavní hrdina Munzar řve na celé kolo, já jsem malíř. Maluje ale dost hnusně, není to ani impresionismus, je to odfláklý realismus. Má holou prdele a starý děda Purkyně ho živí. Nakopal bych prdel takovému synkovi.

Připomenutí umělecké osobnosti, která došla uznání mnohem později je záslužné. O to víc, když je dobrý scénář, režie a zejména herecké osobnosti. (70%)