Královské usínání (1974)

4* za Vinkláře... ten pán prostě uměl. Tady se navíc potkali oba pánové ze"Čtyřky" tedy Bouše i Brůžek(Bláha) ve zcela jiných rolích a jiné době a je to krásná možnost srovnání velikosti a uvěřitelnosti jejich herectví a schopnosti různých proměn dle požadavků aktuální role. A já osobně tu nevidím ani zbla po Boušem ani Brůžkovi - stojí tu zcela jiní mužové, ze zcela jiných časů.

Musej se na to koukat jako na drama s historickými motivy, pane vachmajstr, jinak jim z těch nepřesností a blbostí praskne hlava. Ale hráli tam pěkně, to zas jó, to se jim muší nechat, jak tam křičáli a umírali a tak. Halt proč kluka tatík neměl rád, že jo. Kdyby bejval měl ... Ale per aspera ad astra.

No. Zde se s historii zachazi az moc volne. Jasne inscenace neni ucebnice historie a ani to od ni nevyzaduji, ale odsad podsad. I dramaticka zkratka, samo legitimni tvurci nastroj, proste musi vychazet z historie, ani tvurci by si nemeli svevolne cucat z prstu. A predstavit Marketu Babenberkovnu jako kralovrazedkyni a sebevrazedkyni, je proste moc. Taky mi nesedi uslapnute pojeti Premysla Otakara, ale ok, to by nebylo tak zasadni. Jinak Vinklaruv Vaclav I je vyobrazen skvele. Inscenaci dale srazi uvod, jednak zbytecny vypravecuv vstup,jednak melodramaticky vyjev Vaclava po ztrate oka. Na druhou stranu se jedna o kvalitni remeslo,dalo se na to koukat se zalibenim, nebyl to zadny prusvih. Za mne prilis volnych 40 pro.

Suverénně zpracovaný historický apokryf, v němž vedle Josefa Vinkláře a Jany Dítětové září i mladičký Tomáš Töpfer, jemuž se podařilo dokonale vystihnout osobnost Přemysla Otakara II. jako chvějivě rozpjatou mezi dvěma životními cestami – duchovní a světskou, mi trochu připomněl Harveyova Lva v zimě. Podobně jako tento film totiž znázorňuje, jak se středověk, mnohdy pokládaný za monolotickou epochu, vnitřně diferencuje střídou generací, přinášející novou a stále komplikovanější citovost. Lze jen litovat, že právě dialogu Markéty Babenberské s Václavem I. nebyl věnován širší prostor a že ani poměr kralevice a mladé dvorní dámy nebyl nahlédnut hlouběji, aby vynikla proměna, která se v této době odehrává a jejíž nastínění zpravidla bývá pravým smyslem podobných apokryfních prácí.

Pan Topfer na to buďto kašlal, nebo jej režisér špatně vedl. Větší část hry mluvil jak nemocná bukvice. Paní Šafránková ostříhaná na kluka tomu dodala. Čachrů bylo tolik, že jsem se v tom ztratil. Nudné a podané nezajímavým způsobem. Dobré jen jako poučení z naší historie. Filmařsky to u mne propadlo.