Otec Matka Sestra Bratr (2025)

Podivného Jima Jarmusche spousta jazyků chuťově nezvládne a buď jej s jistou nechutí přenese do hrdla nebo rovnou vyplyvne. To pro jeho určitou artovost a přenesení "nudného" kolísavého života na plátna, kde se začnou lidi před vlastníma očima rozpoznávat. Šáhnou si do svědomí a snímek splní svůj účel - zaujme lidskostí. Tentokrát se Jarmusch vrací po šesti letech od posledního režírování ke třem povídkám protkaným společně do jedno humanistického dramatu s kousky Jimovi proslulé komediální vložky a dohromady tvoří mozaiku, co má možnost nabízet rodinou představu zakutálených osudů, polorozpadlých vztahů nebo nedokončených linií, co pravděpodobně nikam nevedou. Tou nejsilnější složkou je ta upřímná výpověď zdající se až posedle přesnou jakoby snad zachycovalo nic netušící rodiny či to co z nich zbylo. První z nich Otec vykopává míč s jistými kořínky z nichž kvete odcizený vztah sourozenců s jejich prapodivným otcem skrývající neřestné nepochopení. Následuje dle mého naprosto dokonalá povídka Matka, s ještě lepším obsazením než v předešlém Otci, mluvící o nejsmutnějším poutu jaké snad jde na obrazovkách zachytit po roztřískaných srdcích. Poslední Sestra Bratr je tím špíčkem na závěr dokončujícím řekl bych až prohnile pravdivou rodinou nepohodu. Zatímco v předešlých kouscích jsou ať už "poloviční" rodiny u kraje propasti a vůbec jim to jak se zdá nevadí, tak zde z toho srázu opravdu polovina uklouzla a to uvědomění čekající na jejím dnu je nevýslovné. Melancholicky zbarvený i scénáristicky dobarvený "povídkový cyklus" navracejícího se Jima Jarmusche dokáže šlápnou, i přes své pomalé tempo, na ocas a dost drsně však s grácií vyprávět o neúplnosti mezilidských vztahů. - 75 % -

Tento film, jenž sestává ze tří různých kapitol a pojednává o třech různých rodinách je vskutku jako ze života. Je totiž velmi trefný, mnohdy i vtipný a v každé kapitole se postavy potýkají zase trochu s něčím jiným, ale zároveň je tu i pár motivů, které jsou stejné nebo minimálně alespoň podobné napříč celým filmem. Jen je škoda, že nebyli úplně nejlépe dotaženy do zdárného konce. Zároveň je i škoda, že tempo místy lehce kolísá a film spíš jen tak přešlapuje na místě. Avšak největší problém mám s tím, že první a druhá kapitola a v podstatě i jejich témata byly takřka totožné a zkrátka je chtělo od sebe více odlišit. Tady totiž nešlo jen o záměrně vybudované payoffy, ale skutečně se obě kapitoly vzájemně až moc podobaly. Ale vcelku se pořád jedná o pohodovou podívanou.6,5/10

Pokud někdo čeká od Jima Jarmusche nějakou divokou jízdu, v níž se příběh pohybuje rychlostí řeky v dravých peřejích, zřejmě se s jeho tvorbou ještě nesetkal, protože když zůstanu u té vody, tvoří Jim Jarmusch jednoznačně volej. Já už naštěstí nikam nespěchám, takže jeho filmy hodnotím povětšinou vyššími známkami, jen jeho Paterson mě vydeptal. I tentokrát jsem si nejednou říkal, proč to celé nemá nějaký děj, ale vyjely závěrečné titulky a já jsem opět uznal, že mi může sednout i snímek bez děje. On je totiž pan Jarmusch bestie záludná; narve do těch svých podivností kdekoho, kdo umí hrát, a já pak už víceméně spokojeně sleduji schopné herce, jak usilovně hrají, přestože téměř nemají co, a ze mě je ve finále už zase spokojený divák. Jak to ten chlap, sakra, dělá? Závěrečnou třetinu jsem si užil nejvíc. / Poučení: Těch trapných rodinných momentů tady bylo opravdu neúrekom :-)

Líbí se mi ta celková uvědomělost. 3 naprosto odlišný povídky jsou spojovaný vedlejšíma jednotlivostma, který tomu dodávaj ucelenost a odbourávaj epizodní feeling, kterej zde ale samozřejmě částečně je, když se jedná o povídkový drama. Nemůžete čekat nic úplně hlubokýho. Jsou to spíš obyčejnější příběhy, který překvapivě ničim moc nepřekvapěj, ale i tak maj v jádru co nabídnout. Je to fajn film, ale nic k čemu bych měl chuť se vracet. 6,5/10

Ne, opravdu se nedá říct, že by Jim Jarmusch vystoupil ze své komfortní zóny. A možná je to tak dobře. Tři povídky mezi sebou propojují pouze nejrůznějších artefakty (hodinky Rolex, červená barva, skateboardy, voda ...) nebo lokace (rozhovory v autech, u stolu ...). První dvě povídky nám servírují realitu neupřímných vztahů mezi členy rodiny. Otec hraje před svými dětmi divadlo, aby z nich vyrazil nějaké peníze, které by mohl roztočit v baru se svou přítelkyní. Syn ho ve slepé oddanosti finančně podporuje, kdežto dcera je k chování otce podezíravá.
Matka před návštěvou svých dcer potřebuje terapii po telefonu. Sama je úspěšná spisovatelka "červené knihovny" a dcery se na ni snaží zapůsobit svými úspěchy. Bohužel moc jich není a tak musí výpomoci i nějaká ta lež.
Třetí povídka nabízí určitou formu "Happy Endu", kdy sestra a bratr podnikají pietní cestu do prázdného bytu po svých mrtvých rodičích a spolu se s nimi loučí.
Ano, lpění na majetku a obdivu ostatních skrze vlastní kariéru je špatné. To o co bychom měli usilovat je vzájemná láska.
Celé je to neskutečně pravdivé a taky je to celé neskutečně klišé, ale i tak to stojí za shlédnutí, už kvůli tomu Volvu na konci.