Zimní prázdniny (2023)

Smutný film o smutných hrdinech s krásně nostalgickou atmosférou 70 let, zajímavým prostředím školního kampusu a perfektní hudbou, která přesně zapadá do každé scény. Alexander Payne znovu dokazuje, že tyto jemné a citlivé filmy umí. Paul Giamatti je největší hvězda snímku a v podstatě jediná známá tvář. V roli nerudného a přísného učitele je zvláštně smutnou postavou, která se ztratila uprostřed své lítosti. Divák si k němu musí najít postupně cestu. Silnou devízou snímku je uzavřené prostředí prázdné internátní školy. Samota vánočního volna a svátků, marná snaha hlavní postavy o zpříjemnění nuceného pobytu všem zúčastněným podle svých nemotorných a omezených možnosti - není to lehké, musíte si na tento pomalý snímek udělat čas, dát mu šanci vás zasáhnou a pohladit po okoralé duši, zkusit zpomalit, zamyslet se a nechat se vtáhnou do této hřejivé podívané.

Snímok, ktorý bodoval a aj popritom skúšal to najväčšie filmové ocenenie, nieje to až také filmové zlato. Skôr také nejaké striebro. Oscarové nominácie a a aj ocenenie sú precenené, ale politika určuje. Každopádne je to film, byť natočený pred troma štyroma dekádami, asi by pochodil lepšie čo sa týka Academy Awards, ale myslím že bol zabudnutý podobne ako teraz.

Komorná dráma plná ľudskosti a jemného humoru v príbehoch troch ľudí, ktorým osud nenadelil tie najlepšie karty a postupne o sebe zisťujú, že každého z nich ťažia traumy z minulosti s ktorými sa nevedia úplne vyrovnať. Všetko je to podané v melancholickej atmosfére s dobrými hereckými výkonmi a výborne napísanými dialógmi. Po dopozeraní budete mať dušu naplnenú ľudskosťou a príjemným kľudom.

Paul Giamatti je vynikajici. Pomerne male a drobne vypraveni o lidech, kteri se diky nove situaci sblizi a nekonec si navzajem pomohou. Pritom za normalnich okolnosti by se toto nikdy nestalo. Komorni vypraveni plny skvelych hereckych vykonu a atmosfery. Film vypada, jako z osmdesatek. Ano, tak dobry je.

Je hrozně těžké natočit vánoční film tak, aby nebyl kýčovitý, prvoplánově dojemný a zároveň zachytil onu specificky nostalgicko-melancholickou atmosféru, kterou svátky přináší. Alexanderu Payneovi se to ale povedlo prakticky beze zbytku a The Holdovers jsou prakticky okamžitou vánoční klasikou, která zastíní všechny milionkrát ohrané pohádky. A ačkoli scénář, který si tentokráte nepsal sám, je asi tou nejslabší věcí z celého filmu, protože je předvídatelný, až moc spoléhá na jistotu a opravdu v ani jeden moment nijak nepřekvapí, vůbec to nevadí. Jeho režijní jistota je až fascinující, protože snímek ne že evokuje sedmdesátá léta, on celkově vypadá, jako by se v té době natáčel a teď byl objeven někde zapadlý v archivu. Už úvodní titulky jsou stylové, dobová atmosféra fantastická a konec konců i vizuální stránka, střihová skladba a pomalejší tempo opravdu evokují sedmou dekádu minulého století. Payne působí na diváka nenápadně, o to ale silněji, protože scénu od scény víc a víc představuje a polidšťuje postavy, které jsou navenek protivné a neprostupné, uvnitř ale postrádají projevy sympatií a nesou s sebou traumata, k nimiž mnohdy přišly nechtěně a díky svému smyslu pro poctivost. Výsledek by pochopitelně nebyl až takový nebýt fantastického castingu, protože trojice Paul Giamatti, Dominic Sessa a Da’Vine Joy Randolph předvádí až neskutečné, přitom civilní výkony, díky nimž jsou jejich postavy hluboce lidské. Ano, asi bychom mohli o Oscarovi pro posledně jmenovanou polemizovat, protože nic až tak výjimečného nenabídne, na druhou stranu ale nelze mít větších námitek, protože matka, která prožívá to, co nikdo prožívat nechce, je díky ní velmi sympatická a vnitřní a jaksi tlumené emoce, které v ní ale hodně vřou, zvládá prodat excelentně. The Holdovers je příkladem tzv. feel good (a někdy tedy i feel sad) filmu, na který se může dívat celá rodina a nikdo z něj nebude vysloveně zklamaný. Je pravda, že asi mohl být o pár minut kratší a nabídnout alespoň jeden nečekaný úhyb ze žánrových škatulek, ale vadí to reálně někomu? Asi úplně ne. 80 %