Hranice ovládání (2009)

Samuraj, Američan, Zabiják… Všechno velmi pomalé, zádumčivé, málomluvné, procedurální, ale zvláštním způsobem hypnotické filmy o nájemných vrazích. Skvělé filmy. Moc rád mám iGhost Doga, který je ale přeci jen upovídanější a „akčnější“. Ale tedaHranice ovládání… Tady dostává krásný český výraz slow burn úplně jiný rozměr. 2 hodiny se opravdu nic neděje!  Za celou stopáž jsem byl ze směsice kómatu a letargie vytržen jen v úsecích s (jako vždy) hambatou Paz de la Huerta.  Jinak jsem nebyl schopen si najít třeba i sebemenší detail, scénu či obraz, který by mi přišel alespoň trošičku zajímavý. Tady mě pověstná Jarmuschova pomalá/bezdějová poetika skoro zabila.

Best movies are like dreams...Jarmusch jako obvykle ohledává hlavně hranice divákovy schopnosti neusnout, což je naprosto v pořádku. Některé estetické zážitky se jinak než v kofeinovém polospánku se dvěma espressy na žíle opatřit nedají. Španělská pouť muže v úžasných oblecích, vedoucí po stopách krabiček od sirek značky Le Boxeur, záměrně postrádá cokoliv prvoplánově vzrušivého a zaujme výhradně tehdy, dáváte-li přednost nudným, řekněme antonioniovským dobrodružstvím.Zajímáte-li se o film, vědu či umění.O bezchybná ňadra Paz de la Huerta. A kavárenské řeči o ničem.LA VIDA NO VALE NADA

Kdo nezná předchozí Jarmuschovy filmy, musí být ukrutně unuděný a zklamaný. Naopak ten, kdo je na Jarmuschův styl připraven, musí ocenit způsob vyprávění, důraz na detaily, opakující se stereotypy a víceméně i předvídatelnost děje (i když zdaleka ne vše je vysvětleno či prozrazeno).  Proto mě celkovým dojmem film vcelku potěšil (včetně "epizodek" se Swindonovou, Hurtem či Murrayem)

Jim Jarmusch bývá označován za mistra či krále nezávislého filmu, já bych se ho po snímcích, které jsem zatím viděl (Noc na ZemiaPřežijí jen milenci) nebál považovat především za mistra podmanivé tajuplné atmosféry. Atmosféry, která možná vyloženě nenapíná a s níž se pan režisér často rozplývá v pomalém zádumčivém tempu, ale přesto mě často hodí do zvláštního transu. DějHranice ovládáníse sice oproti zmíněným „jarmuschovkám“ většinou odehrává během slunečního dne, ale přesto jsem v té atmosféře opět cítil závan čehosi nočního, snového... Kdyby mi někdo před zhlédnutím řekl, že budu nadšen z filmu, v němž jeden černoch bloudí po různých místech, potkává zdánlivě náhodné kolemjdoucí, aby s nimi prohodil pár slov o čemkoliv a vyměnil jakýsi šifrovaný vzkaz, možná mu neuvěřím. Ale mě se to Jarmuschovo podání špionážního thrilleru plného dlouhých, často monotónních chvil během procesu plnění složitého úkolu (a teprve s jednou menší napínavou „akcí“ ke konci) hodně zamlouvalo od počátku, aniž bych nějakou dobu tušil, oč tu kráčí a hlavní, galantně odětý hrdina nesl v sobě dostatečné charisma na to, aby mě zajímal. Nejen dvě espressa do dvou šálků tomu vházela stylovost, pravidelná cvičení současně pak i kousek znepokojující záhady, drobná povídání i odkazy na filmové klasiky, mezi nimiž si během podávání sirkových krabiček lze vzpomenout i na mlčenlivý klenot poválečného amerického filmuThe Thief(1952)... pro mě osobně takřka dokonalé artové a novátorské pojetí špionážního thrilleru, skvělý zážitek![90%]

Čirá cinefilní slast, na které je nejlepší, že nikdy nesklouzne do nabubřelého artového sebeukájení. Soustředěnost od první do poslední minuty, to už se moc nevidí. Nekonečno podnětů k přemýšlení o umění i o životě pro ty, co ještě nejsou uvnitř mrtví. Dodnes jeden z nejuhrančivějších kinozážitků vůbec.