Mimo zákon (1986)

Mimo zákon je už můj čtvrtý Jarmusch (u jednoho jsem sice usnul, takže do konce jsem viděl jen tři), ale právě tento mě definitivně naladil pokračovat ve filmografii tohoto nezávislého režiséra, potažmo scenáristy. Právě jeho scénář je srdcem celého díla. Chytré, vtipné a přirozeně znějící dialogy dávají postavám hloubku a už během prvních scén si k nim divák snadno vytvoří sympatie. Velký podíl na tom mají i herci. Roberto Benigni je tradičně skvělý komik, jeho lámaná angličtina i originální řeč těla mě rozesmály v každé scéně. Velkým překvapením byli hudebníci Tom Waits a John Lurie, jejichž hudbu jsem trochu znal, ale rozhodně jsem netušil, že dokážou tak přesvědčivě hrát. Od filmu jsem odcházel s chutí vyhledat si další jejich snímky. Jarmuschův styl se naplno ukazuje i v dlouhých statických záběrech, kdy se kamera po několik minut ani nepohne a přesto dokáže vytvořit fascinující scénu. Všechny tři části (předvězeňská, vězeňská i povězeňská) mě bavily, ale nejlepší je bezpochyby ta prostřední. A jedno upozornění na závěr: pokud čekáte klasický film o útěku z vězení, budete zklamaní. Útěk tu není vůbec zobrazen, protože hlavním tématem jsou postavy. A právě to z tohoto snímku dělá jedinečné dílo.

Noirova konverzacka od Jamursche, poctive ztelesnujici charakteristiky jeho tvorby. Hrozne se to tahne, ackoliv obvykle ocenuju pomalejsi predstaveni hlavnich akteru, a z nudy to vytahne az bravurni Benigni v roli blaznivyho taliana. Davam tomu ve finale prumerny hodnoceni, ale musim primhourit dost oko, protoze celkovo vzato Jarmuschova tvorba mi do oka moc nepadla.

Pomalý a černobílý Jarmusch se mi chvíli dostával na kobylku a než mně Waitsova a Lurieho postavy začaly zajímat, tak to chvíli trvalo, respektive to zlomil Benigni, jehož jinakost rozehrává Waitse i Lurieho do úplně jiné polohy. Chvílemi statické, přesto zábavné v základním lidském rozměru a nakonec mi došlo, že takhle už se dnes netočí. Malý příběh s fajnšmekrovským posledním záběrem. 75 %

Tak jsem se po dvou příšerných sračkách "těšil" jak si "užiju" další film od Jarmusche. A stal se zázrak a Jarmusch natočil fakt pěkný film, který si zdejších 83% určitě zaslouží. Je to sice černobílý, stále místy amatérský film se statickou kamerou dlouhé minuty zabírající (ne)děj. Ale má to trojici sympatických loserů, kteří za podivných okolností končí ve vězení. Pasák Jack je natolik měkký, že se mu směje i vlastní šlapka a nakonec skončí v motelovém pokoji s novým objevem a policajty (z nového objevu se vyklube malá holka). Zack je zase zkrachovalý moderátor, který kývne na nabídku převézt auto, ve kterém je ovšem mrtvola. A pak je tu Bob, Ital s mizernou angličtinou, nezdolným optimismem, kouzelným smyslem pro humor a obrovskou smůlou. Sympatické dialogy, humor (i scream you scream...), neskutečně to táhne sympatický Benigni a ten konec je tak pohádkově krásný, že tomu k plánovaným 3* přihodím ještě jednu.

Jim Jarmusch, dostal po komerčnom a kritickom úspechu svojho kultového CUDZEJŠÍ AKO RAJ, desaťnásobne väčší rozpočet s tým, že si ponechá voľnosť. A možno aj keď zaspal na vavrínoch, pre mňa je MIMO ZÁKON podobným nezávislým zlyhaním, ako film pred tým. Možno to kazia herci, ktorý ( aj keď skvelý hudobníci Lurie a Waits, či komický Benigni ) sa tu ukazujú ako amatéri najhrubšieho zrna, alebo sám režisér, ktorý napísal scenár, ktorý síce vizuálne zrežíroval majstrovsky, ale naratívne je to plné koksu a alkoholu.