Kdo to tam zpívá (1980)

[3,5*]"Že sa nehanbia!" "Pred kým?" "Pred nami."Poriadne divoká a poriadne bláznivá jazda autobusom, ktorý tu je akousi alegóriou celej juhoslovanskej spoločnosti na rozhraní dvoch epoch. Sú v ňom ľudia rôznych generácií, rôznych typov a rôznych názorov (tí s protinemeckým postojom a aj takí, čo Nemecko bezvýhradne obdivujú). Film nemá hluché miesta, počas celej dĺžky výborne zabaví ("Umri, ty bastard!") a súčasne aj dáva podnety na zamyslenie. Výborným nápadom je rámcovanie príbehu dvoma cigánskymi muzikantmi, ktorí slúžia ako jeho rozprávači, rozprávajúci svojím podmanivým spevom (tá pieseň, ktorú spievajú, je krásna a veľmi chytľavá)."Pane,jemojejedinédieťa,prosím,neviesaosebapostarať." "Mysaonehopostaráme!"

Tragikomedii režiséra Slobodana Šijana bych i já zařadil do zlatého fondu bývalého jugoslávského filmu, který mě dodnes dokáže překvapovat. Také i já budu vždy vzpomínat na dva malé cikány, kteří kolorují příběh svým zpěvem a posunují děj ("smolař já jsem od malička, proto zpívám písničky"). Prostě hudba je jedinečná. Nikdo z pasažérů rozhrkaného autobusu netuší, jaké tragické události se blíží. Ve filmu se neustále střídají komické a tragické situace tak, jak to dokáže jenom balkánská kinematografie. Největší role připadla Pavle Vujisičovi, který se jí zhostil náramně.

Vcelku výjimečná road movie, která nelétá s hlavou v oblacích osobních svobod a nadějí, nezabředá do nihilistických filozofií  ani patetického poetismu, ale je písní docela obyčejnýho, místy i trošku posranýho, života, jemuž cesta rozhrkaným autobusem nemůže dodat žádnou další sloku, spíš naopak.  Konečně Balkán, který mi sedl,  veselá balada o malých lidech s malými osudy, laskavá, ale i krutá  a hořká. A je mi jedno, že to bude znít jako klišé, ale chce se mi říct i pravdivá. Samo, že za pět.

Poprvé shlédnuto kdysi v nultých letech na ČT2 v letním Filmovém klubu. Už tehdy mě to bavilo ohromně, užíval jsem si brilantních výkonů Pavle Vujišiče(!), Danila Stojkoviče, Bory Todoroviče a samozřejmě i ostatních. Po mnoha letech, kdy jsem film konečně našel ke stažení s titulkami, jsem s ním seznámil i rodinu. Téměř okamžitě se pro ni stal kultovním muž s puškou dobíhající autobus, a to kvůli enormní podobnosti s jedním dlouholetým známým, díky bezprostřednímu a někdy až brutálnímu humoru(kámen popohánějící smuteční průvod) a hláškám které nepotřebují překlad("Tata, buchla guma!"). Od těch nultých let jsem stihl poznat další jihoslovanské snímky a všechny mne dokázaly potěšit, jiné více, jiné méně, Ko to tamo peva má mezi nimi navždy místo v popředí.

Ve staré dobré královské Jugoslávii se schyluje k válce, kterou má každou chvíli zahájit německá invaze. Němci obsadili celou Evropu a nenechají ani tady semínko. Podle jedné postavy – cestovatele v černém obleku jménem Brka - mají Němci přinést do Jugoslávie řád a disciplínu. Z jedné malé vesničky vyráží po nezpevněných polních cestách rozhrkaný a hustě kouřící vesnický autobus, který řídí Misko, obyčejný a trochu prostý synáček majitele a průvodčího v jenom. Ten je velice nerudný člověk, potrpí si na předpisy a za lístky si účtuje nehorázných 200 dinárů. Posádku tvoří bývalý voják srbské armády, zpěvák, proněmecký Brka, mladý čerstvě oddaný páreček, týpek trpící tuberkulózou (velice tragická a věčně odstrkovaná postava) a chvílemi také jeden myslivec a další. Po cestě zažívají spoustu patálií – nejprve s myslivcem, kterého nechce průvodčí nechat nastoupit při nouzovém zastavení, ale donutí jej běžet 200 m na zastávku. Později jej však z autobusu vyhodí, protože jeho zbraň vystřelila díru do střechy a ohrožuje život celé posádky. Následuje zastávka na prasečí farmě, kde vidíme vyvržení prasete a majitel se synkem přiberou další pasažéry – dvě selata, což  e posádce moc nelíbí, ale mají smůlu. Dále jsou díky vojákům nuceni jet mimo státní cestu přes pole, které však vlastní jeden starý děda a chce po nich poplatek. Pan průvodčí si však vezme dvakrát tolik, byl to hold dost prohnaný chlápek. Dědula má čtyři silné syny, kteří se postarají o to, aby byly peníze zaplaceny a také propíchnou jednu gumu. Mezitím si také naši pasažéři střihnou pohřební průvod pro zavražděného učitele. Náš čerstvě oddaný páreček se začne muchlovat v autobuse a líbilo se mi, že podle předpisů museli mít oddací list – tohle pravidlo bych ocenil ve veškerém veřejném prostoru. Nakonec dali své lásce průchod v jednom lesíku, kde nevěsta ukázala také své kozi a celá posádka autobusu je nestydatě sledovala (hlavně Brka měl řeči, přitom se rád podíval), až to pokazil ten tuberák svým kašlem a bylo po zábavě.„Tati, já to chci taky dělat“říkal Misko, otec mu odpoví, že on taky a já se přidávám. Další patálie přišly s neúnosným mostem, jehož stav výrazně přecenil Brka a po opření se o ztrouchnivělé zábradlí zahučel do řeky. Nakonec si udělají pauzu s jídlem – ogrilují maso, dají si k tomu chleba a zapíjejí to rakijou, ale sotva se chystají odjet, tak jim bus zabaví jugoslávská armáda. Ta jej naštěstí vrátí, zato Misko se však nechá přesvědčit a narukuje. Mezitím se zpěvák snaží za každou cenu přebrat a sbalit nevěstu, protože je fakt hezká a on jako zkušený muž ji nabídne více, než ten její mladíček. Ona to dost dobře ví a nakonec to vypadá, že ženich utře. Následuje závěrečná část cesty, kdy vysloužilý voják zapomene na místě zastávky peněženku, a ačkoliv se mu ji snaží myslivec vrátit, tak neuspěje a z krádeže jsou posléze obviněni nebozí cikáni, kteří dělali po celou dobu filmu tak krásný hudební doprovod.„Za Beograd“„Ooo jo jooo“.Bělehrad však není úplně ideální destinace a lidé odtamtud spíše odjíždějí kvůli nebezpečí náletu, a letecké bombardování skutečně přijde. Bomba dopadne těsně vedle autobusu a tím poměrně hořce zakončí tento vtipný, místy tragický a konec jedné epochy ukazující snímek, který mě utvrdil v tom, že v jugoslávské kinematografii se najde dost kvalitních kousků.