Něžná (1969)

Já nemám z technického hlediska objektivně moc co hodnotit, protože mě to nějak extrémně neoslovilo kvůli jisté sterilitě přednesu a jednoduše nepřístupnosti filmu, která mě ani po uvědomění (viz. dále) extra nepřitloukla do křesla a nepřinutila mě si říct ,,ty kráso, jo tak proto to je tak pomalý a působí to jako o ničem, no jo, já jsem ale idiot''. Ale i tak mě to na jisté úrovni šíleně smetlo. Sakra, takový nemilosrdný zrcadlo či spíše pojednání o vztazích bylo tak sakra přesný. Vždyť to vůbec není o nějakém plnění kvót, není to o nějaké povinosti, kterou nastavila společnost, není to o žádném nucení a sebekázni. Nemůžu kázat, co to má znamenat, ale rozhodně to n ení o omezování druhého, protože prostě tak káže nějaká společenská očekávání. A i když vím, že pro nezasvěcené (a možná že i pro ty, co kontext znají) to bude znít jako snůška náhodných výkřiků, já si to jen potřebuji v hlavě nějak urovnat, protože mi to něco děsivě připomnělo či pomohlo nadefinovat (ne, fr, já nejsem psychopat, věřte mi;) - a jo, sorry, vím, že tam je určitě mnoho jiného k rozebrání, leží mi to v hlavě, zamýšlím se nad tím, ale pokud něco, chci si z toho filmu zapamatovat především snad jen toto.

Tohle mě být jako Dostojevskij? Kde byly city kde byly emoce? Bylo to studené jak psí čumák, brrr... Možná bych to chápal v té pozdější fázi onoho tragického vztahu, ale ono už při seznámení a svatbě se mladá Elle s majitelem zastavárny Lucem chovali nějak odtažitě. Chyběl mi v tom nějaký dramatičtější zvrat, který by vysvětloval, proč to celé muselo skončit sebevraždou dotyčné. Pokud to byl od Bressona záměr (jako že zřejmě byl), aby herectví obou hlavních postav bylo téměř bezkontaktní a bez výrazové, tak musím říct, že mi to přišlo divné.

Co jsem objevila o dva roky dřívějšízkomponování KrotkéBarabášem, odsuzuji Bressonův necitlivý pokus ještě příkřeji. Řada jemností by mi vůbec nemohla v jeho pojetí dojít, chová se v příběhu jako slon v porcelánu, natočil ho bez hlubšího pochopení toho zvláštního oboustranně silového, a přesto jednostranně mocenského pouta, řada gest tu vyznívá nelogicky, prázdně a zbytečně matoucně (příklad za mnohé: když Bressonův zastavárník radí dívce, jak si má podat inzerát, vyznívá to tak, že sama není jednoduše schopná napsat, že hledá místo služky v domácnosti - když ale dívce radí Barabášův starší muž, s jemným úsměškem jí osvětlí, že pokud do inzerátu napíše, že bude ráda docházet do domu postaršího vdovce, sežene místo do večera - a pak si vychutnává svou převahu, pase se na dívčiných rozpacích, s rozkoší sleduje, jak dívka hrdě odchodem reaguje na to, že ji urazil) stejně jako nesmyslné přesazení vztahu do svobodomyslné Paříže šedesátých let. Nerovný vztah mezi protagonisty vzniká z celé osudové souhry nejen vnitřních puzení, ale také vnějších ekonomicko-společenských tlaků, které Bresson tímto přesazením nepochopitelně zbořil, takže celá řada sil, které Něžnou do náruče staršího zajištěného muže vehnaly, najednou odpadla a jejich svazek - natož zoufalé finále, do něhož Něžnou tíseň a stupňující se stres z bezvýchodnosti vehnaly - vůbec nedává smysl.... ech, cože, napsala jsem "postaršího"? Jasně, Bresson přece zrušil i tuhle nerovnovážnost  a převahu. Nejdřív jsem si říkala, že je odvážný, pokud chce té přesilové chemie mezi Něžnou a jejím manželem dosáhnout bez těchto nezbytných vnějších faktorů, ale věc se má tak, že Bresson ji prostě ignoroval. Jeho příběh má blíž k Nabokovově Lolitě, dívka má muže v hrsti pouhou svou sladkostí - ačkoli Bresson ji dokonce obral i o tu nezletilost a bezelstnost (vypadá na šestnáct, říká o ní, ale je dospělá - kdežto Barabášova Krotká vypadá na čtrnáct a je jí stále teprve šestnáct, když si ji postarší zastavárník bere - formálně i fyzicky - za ženu).  Bressonova Něžná je lhostejná a vypočítavá, Barabášova upřímně se snažící i si zoufající (odtud střídající se záchvaty radosti  a štěstí přecházející v pláč a zoufání, jak se té ještě v mnohém čisté holčičce nedaří se stát upřímně a autenticky takovou ženou, jakou by přece měla ve vztahu, jemuž se podvolila, být).  Atd. Dalo by se pokračovat do nekonečna. Barabášovy záběry na vytahané punčošky Krotké, na její příliš velké střevíce, opravdu vzbuzují směs touhy a potřeby chránit, i mocenských nároků. Bresson nic podobného vyvolat nedokáže. Bressonova studentka z 60. let nemá jediný důvod ke skoku z okna - stejně jako celý její svazek se zastavárníkem nebo flirt s oním druhým mužem nevyplývají z žádné nezbytnosti, zájmu a už vůbec ne z bezvýchodnosti. Poukazuje-li Něžná pohrdavě na to, že "se stali párem podle mustru", ale vnitřně to tak necítí, zrovna v šedesátkách, v desetiletí svobody a volné lásky,  a v Paříži, kde si svoje kruhy zakládaly svobodomyslné ženy dávno předtím, než to bylo cool, to fakt nedává smysl - může se realizovat jakkoli jinak, sehnat si brigádu, bydlet společně s jinými studenty, experimentovat, je moderní doba. Barabášova dívka je nicméně obětí tuhých konvencí své doby a kruté chudoby a jiné příležitosti než prodat se jí společnost nenabízí. Také Bressonova stará služebná Anna je pouhou figurou do počtu, bez skutečné role, jen poslouchá mužův monolog, a není nijak zvýznamnělá. Je tam stejně, jak oje tam postel nebo skříň. To Barabášova služebná Lukerie je silnou svědkyní i účastnicí dramatu Krotké. A nechtěnou soudící, před níž se muž snaží svým vyprávěním alespoň obhájit, když ne očistit. A tak dál. Pokud už si zkrátka budete pouštět Bressonovu Něžnou, učiňte filmovému umění a spravedlnosti zadost a podívejte se i na Barabášovu Krotkou - budete skoro jistě strženi, zasaženi a nadšeni. (Obě ztvárnění shlédnuta v rámci JitkaFest, rezidence B12, 2022.) *~

Další tragický ženský osud v režii Roberta Bressona. Dominique Sandaová je asi nejkrásnější ženou v jeho filmografii a také díky ní se na film hezky kouká. Obecně Bressona uznávám jako režiséra s vlastním stylem, ale mezi mé oblíbence přece jen nepatří, byť jeho filmy hodnotím vysoko, ale ta jiskra mezi nimi a mnou prostě nepřeskočila...

Bresson mi většinou docela sedne, ale tady fakt ne. Něžná mi přišla emočně neskutečně chladná a obsahově mi to vůbec nic nedalo, kromě relativně normálního příběhu jednoho vztahu s tragickým koncem. Takhle, zhruba tuším, o co mělo jít (pokud v tom přesah byl), ale já to z toho filmu prostě necítím. Necítil jsem z toho nic, i přes všechny ty náznaky citlivost a dalších pocitů, spíš jsem měl pocit, že koukám na něco naprosto chladného, bezemočního a navíc strašně nudného. Možná je moje chyba, že jsem se do toho nedokázal "vcítit", ale nadhodnocovat rozhodně nebudu. Navíc když je nějaká psychologie postav v nedohlednu. Takhle můžu pochválit jen solidní filmařskou stránku. A hodně by se mi i líbily herecké výkony - kdyby teda Něžná byla romantická sci-fi o dvou robotech, co se snaží o milostný vztah. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, hned by to všechno dostalo nějaký větší smysl, než takhle :D A ačkoli asi budu označen za kulturního barbara, u scény, kdy má žena bezemoční výraz v obličeji, pak začne "brečet" a v mžiku sekundy má zase ten bezemoční výraz, jsem se prostě musel nahlas zasmát. To bylo fakt špatně zahrané, nemůžu si pomoct. Možná někdy v budoucnu kouknu na tu československou televizní verzi, třeba mi i něco předá. 2*