Proces Jany z Arcu (1962)

"NEZAPOMEŇTE, MUSÍ SKONČIT NA HRANICI!" Dal jsem si v krátkém sledu 4 filmy Roberta Bressona a dojmy a postřehy trochu jak přes kopírák. Jednak musím ocenit obrazovou kvalitu materiálu, to byl pokaždé jednoznačný plus. Potom je tam otázka ambivalentního efektu, kdy těžko říct, zda vyznění považovat za plus nebo mínus - všechny ty filmy vypadají jako točené bez scénáře, děj má sice evidentní kostru, přesto působí stylem hala-bala a otázka přímého dialogu nebo monologu v nějaké lepší orientaci skoro nepomáhají. A potom samozřejmě z mého pohledu mínusy - záliba v obsazování neherců a hustém používání glycerínových slz, z  tváří potečených tím sajratem se mi bude dělat blbě ještě na smrtelné posteli.60%

Strohé, čistě na proces zaměřené, takže vlastně přesně dle názvu. Jako dokumentární přepis historických událostí jistě zajímavé, jako film už méně. Chybí tomu hloubka postav a tím i drama, které bych vzhledem k tématu čekal. Jenže Robert Bresson se drží svého i v závěru při vykonání rozsudku, kde konečně mohla přijít filmovost. Ten zůstává stroze minimalistickým, na zásadnější emoce tak není místo ani zde. 60%

Uchopit příběh nejslavnější mučednice stroze, přísně asketicky a bez sebemenšího úhybu k patosu byl úkol přesně pro Bressona. Bohužel o více než třicet let dříve už něco podobného udělal Carl Theodor Dreyer v Utrpení Panny orleánské a výsledek byl napínavější, estetičtější, lépe zahraný a vůbec o třídu lepší. Velká škoda, Proces je naplněnou hodinovou škatulkou, kterou její dokumentární vodítko jen svazuje.

Pojetí procesu s Janou z Arcu jako civilně interpretovaného komorního soudního dramatu mi sice bylo dosti sympatické svou obecnou platností ohledně logiky vykonstruovaných procesů se ženami, avšak v silné konkurenci ostatních Bressonových filmů, s nimiž má vlastně společné téma outsiderství, snímek přece jen trochu zaostává. Převážně konverzační charakter díla totiž Bressonovi neumožnil plně rozvíjet charakteristickou obrazovou poetiku, která byla jeho hlavním přínosem kinematografii.

Nerozumím vysokému hodnocení tohoto počinu. Snímek nás přenáší do první poloviny patnáctého století, kde čelí mladá dívka jménem Jana z Arku obviněním z kacířství. Pro pochopení tohoto snímku je dle mého názoru nutné pochopit také vztah Francie k této hrdince, jelikož její idealizování je v téměř stejné úrovni, jako idealizování si Karla IV. v naší zemi, s tím rozdílem, že Karel IV. nevedl dialogy s bohem a veřejně nehovořil o svých (někdo tomu říká halucinace) vidinách. Snímek se odehrává ve velmi těsném prostoru, jedná se pouze o vylíčení procesu s Janou z Arku, nikoli o její příběh. Je příliš navoněný, uhlazený a místy z něho čpí kult osobnosti a přílišné idealizování. Problémem moderního diváka je to, že je příliš rozmlsaný filmy jako např. Posledním soubojem, Statečným srdcem apod. pakliže do ruky dostaneme něco, co se ve své podstatě mnohem více podobá Janu Žižkovy (1955, Vávra), který je stejně navoněný, příliš čistý a přeplněný údernými hesly, nevěřím, že to dosáhne patřičného efektu. Nabídnu zde srovnání naopak s Kladivem na čarodějnice. Pakliže bychom z filmu vystříhali pouze scény, které se odehrávají uvnitř věznice, a kde porota vyslýchá obžalované, jsem přesvědčená, že by se stále jednalo o kvalitnější snímek. V závěru musím říct, že mi film utekl velmi rychle, překvapivě nebyl těžký ani depresivní. Jednalo se o jakousi nedokonalou výpověď, u které věřím, že její záměr dokonalý byl.