A co dále, Baltazare (1966)

"ŽIVOT JE OBYČEJNÝ JARMARK, KDE NENÍ TŘEBA SLOV. STAČÍ PENÍZE." Dal jsem si v krátkém sledu 4 filmy Roberta Bressona a dojmy a postřehy trochu jak přes kopírák. Jednak musím ocenit obrazovou kvalitu materiálu, to byl pokaždé jednoznačný plus. Potom je tam otázka ambivalentního efektu, kdy těžko říct, zda vyznění považovat za plus nebo mínus - všechny ty filmy vypadají jako točené bez scénáře, děj má sice evidentní kostru, přesto působí stylem hala-bala a otázka přímého dialogu nebo monologu v nějaké lepší orientaci skoro nepomáhají. A potom samozřejmě z mého pohledu mínusy - záliba v obsazování neherců a hustém používání glycerínových slz, z  tváří potečených tím sajratem se mi bude dělat blbě ještě na smrtelné posteli.50%

Symbolika lidských hříchů je tou nejsilnější i nejslabší stránkou balady o oslovi. Nepředvídatelně utahuje smyčku kolem titulního zvířecího hrdiny i jeho teskně smutné majitelky a kamarádky, zároveň se ale chtěným obrazům podřizuje tak bezvýhradně, že motivaci charakterů staví jen do hrubé osnovy a často i za hranu uvěřitelnosti. Navíc to není poprvé, kdy hlavní postava Bressonova příběhu většinu scén buď smutní nebo trpí a jakkoli jsem zastáncem toho, že se stejné téma dá zpracovat mnohokrát a přesto pokaždé jinak, v případě tohoto trýznivého námětu to vidím přesně opačně. Nejsilnější dojmy tak paradoxně zanechává záludný Gérard. Jeho představitel François Lafarge je bez přehánění hypnotický a je škoda, že se své první roli už v kariéře nepřiblížil.

Bresson chtěl jistě ukázat zlo a bídu celého světa, ale když odhalíte celý koncept po pěti minutách (podobně jako kdysi u Hanekeho nesnesitelného a směšného pokusu o patologickou psychologizaci v Sedmém kontinentu), stane se celý zbytek filmu pouhopouhým redundantním omíláním téhož. Po jedné z nejabsurdnějších a největších WTF scén ever („To je on!“) jsem s filmem ztratil kontakt a nemohl ho už brát vážně. Všechny charaktery vyhnány až ke karikatuře. Tlačení na pilu a nekonečné variace tam, kde by stačil náznak. Nevěřil bych, že dám někdy Bressonovi ubohé dvě hvězdy, ale nedá se svítit. Tohle šlo úplně mimo mě.

Marie:„Nepotrebujem peniaze, ale priateľa. Priateľa, ktorý mi povie, ako utiecť. Vždy som to chcela. Priateľa, ktorý by zdieľal moje radosti a bolesti.“Robert Bresson je uznávaný režisér, ale ja som si k nemu ešte nenašla cestu. Toto je prvý film, ktorý som od neho videla. Po filme ma ani neprekvapilo, že bol inšpiráciou pre Bélu Tarra, presne mi to sadlo. Nebol to film, ktorý sa mi páčil – je to presne ten druh filmu, na ktorý sa musíte správne naladiť a čítať medzi riadkami, lebo je plný metafor. Oslík vo mne evokoval všetkých trpiteľov sveta, možno svätých, ktorí si prejdú poriadnou dávkou mučenia už tu, na Zemi. Čierno-biele zábery akoby evokovali čierno-biele polohy ľudskej duše – od nekonečnej dobroty a naivity (kde sa na začiatku nachádza aj Marie) až ku všetkým hriechom ľudstva. Na konci sa cítite podivne – otupene a sklamane z tohto sveta. Ale možno je nádej...

Zatiaľ najslabší Bresson.  Viac dopadu na somára, menej ľudí, viac jeho. Viac ľudskej krutosti voči nemu. Strihy a ich logickosť - nelogickosť. Viac sledovať líniu somára a nerozohrávať toľko postavy. 75% Bresson prepásol šancu spraviť z oslíka človeka a dať mu osobnosť. Čo by s týmto námetom urobil Chaplin. Spielberg to ťahal do Vojnového koňa. Inšpiratívny snímok.