Čtyři noci jednoho snílka (1971)

Ó, jak krásně Bresson dokázal vystihnot podstatu snílkovství: zamilovanost: pořád se opakující zamilovanost do ideálu! Jenže se potkali....ON stále zamilovávající se do svého ideálu, když tumu Bůh najednou seslal anděla, aby si to sám se sebou srovnal. ONA čekající na někoho, kdo se vrátil za někým jíným, si uvědomí,  že ji byl seslán někdo, kdo by se k ni nechoval špatně, kdyby za ním přišla, kdo by se proti lásce nebránil, kdo by chápal nevinno. Pak už  není třeba aby on do diktafonu vzdychal  konstruované představy. Stačí jenom:Martho, Martho, Martho. Sice ho potká neúspěch, ale to pořád není nic, co by bránilo tomu vytvořit si další představu: tentokrát už obohacenou o zkušenost. A dál se tak můžou dělat tahy štěcem a čekat na to až noc bude jasná, kouzelná a  vše bude zapomenuto. Nádhera.

„V přírodě je cosi nevýslovně jímavého, když na počátku jara náhle projeví všechnu svou moc, všechny síly dané jí nebem; ochmýří se, vystrojí, zahýří květy... Mimoděk mi jaksi připomíná neduživou a churavou dívenku, na niž pohlížíte někdy s lítostí, jindy s jakýmsi soucitem, jindy zas si jí vůbec nepovšimnete, ale jež náhle, na jedinou chvíli, nějak tak z ničeho nic nevýslovně, kouzelně zkrásní a vy, omráčen, opojen se bezděčně tážete sebe sama: jaká síla rozjiskřila takový svit v jejích zádumčivých, smutných očích? Co vehnalo krev do jejích bledých pohublých líček? Co naplnilo vášní jemné tahy její tváře? Proč se tak dme její hruď? Co tak náhle probudilo sílu, život a krásu na tváři ubohé dívenky, co ji přimělo zazářit takovým úsměvem, oživnout tak jiskřivým, třpytným smíchem? Ohlížíte se kolem, hledáte kohosi, tušíte něco... Ale chvíle přejde a možná že zítra se opět setkáte s týmž zádumčivým a roztržitým pohledem jako dřív, s touž pobledlou tváří, s týmiž pokornými a ostýchavými pohyby a dokonce s lítostí, dokonce se stopami jakéhosi skličujícího stesku a rozmrzelosti nad chvilkovým okouzlením... A litujete, že tak brzy, tak nenávratně uvadla pomíjivá krása, že tak klamně a marně zazářila před vámi - litujete, protože nebyl ani čas se do ní zamilovat..." (F. M. Dostojevskij,Bílé noci/Noc první- výňatek)

Dva velcí režiséři - Visconti a Bresson - zfilmovali Dostojevského novelu "Bílé noci". Obě verze jsou krásné a přitom velmi rozdílné. Bresson opět vsadil na neherce, natáčel ve skutečném ruchu Paříže (což mu přineslo spoustu potíží) se skutečnými hipízáckými muzikanty. V jednom rozhovoru se vyjádřil, že právě Dostojevskij je největší spisovatel a také že jeho velké romány jsou dokonalé a netroufl by si je zfilmovat. Myslím, že Viscontiho verze je více uvěřitelná, v této francouzské není chování ani zázemí hlavní dívčí hrdinky moc vysvětleno, a tak její touhu utéci s mužem, kterého ani nezná, příliš nechápeme. Právě v kontrastu s hnutím hippies je její neposkvrněný romantismus trochu zvláštní. Ale jak říkám, obě verze jsou krásné, a to je to hlavní.

Opětovně vypůjčenýpříběhodDostojevskijhov rukouBressona. Vysoce umělecká esej o lásce, ve které je patrná intelektuálnost vnitřních myšlenek, kteréBressonzáměrně převtěluje dopsychologického vnímání, které má teoretickou možnost otevřít zvláštní prostor filmařského vnímání. Přesto jeho záměrná chladnost a odtažitost směrem k divákovi je již klasickou překážkou, která ho neustále drží kdesi v minulosti své vlastní tvorby.

Idealizmus a vysnené méty možno nie sú len vždy a za každých okolností falošnou maskou, silou slabých. Bresson ukazuje aj iný prístup: každá vysnená méta je možná a dosiahnuteľná, no pri vedomí, že nie je večná a má svoj presne ohraničený (zväčša neodhadnuteľný) začiatok aj koniec. Takto môžu byť aj najväčší rojkovia v skutočnosti triezvi realisti, uvedomujúci si dočasnosť všetkých tvorivých či vzťahových úspechov. Žiadni bolestínski ublíženci, rochniaci sa v svojej sebaľútosti, ale milovníci života, vychutnávajúci si dočasné chvíle maximálneho šťastia (zamilovanosti do čohokoľvek, kohokoľvek vysneného). Možno ide len nepatrné odlesky a náznaky, ktoré však dokážu sami osebe poskytnúť chvíle osobnej spokojnosti, no ako je známe, stav trvalého šťastia neexistuje - teda s výnimkou permanentnej drogovej excitácie alebo istých druhoch psychotických stavov. Realistickí rojkovia, okoliu sa často javiaci len ako pojašení neužitoční blúznivci, čo nevedia čo chcú, sa zároveň dokážu tešiť. Zo splnenia vysneného. Hoci len na prchavý okamih. Ukazuje sa tiež to, že oveľa viac trpia dogmatici, rigidne trvajúci na jedinom možnom výklade života, vzťahu, umenia. Zväčša strácajú humor (ak vôbec nejaký majú) a metajú jedovato-ironickými bleskami vôkol seba. Aby nakazili smútkom, hnevom či bolestínstvom aspoň okolie, keď už oni sami sa cítia nepohodlne, zle a z postojov ostatných je im permanentne na tyčku.