Deník venkovského faráře (1951)

Koukat dvě hodiny na někoho, jak nesnesitelně trpí. Jak křesťanské! Zbývá otázka - proč? To život nemá žádné světlé momenty? Ani ždibec humoru? Bresson s oblibou tvořil své filmy tak, aby byly co nejméně líbivé. V Deníku venkovského faráře došel v tomto ohledu možná nejdál, a já tak mohu s klidným srdcem říct, že se záměr podařil - film se mi naprosto nelíbil. Katechistické dialogy jsou úmorné, vůbec mě nezajímá, co budou postavy říkat dál, k jaké pointě se tím kterým dialogem spěje. Tempo je stále stejné, smyčce vyjí na začátku stejné tklivě jako na konci, a film tak nemá žádnou dynamiku. Těžištěm snímku je popisný audio komentář typu "pokynula mi k židli, tak jsem si sednul", načež následuje scéna, kdy žena pokyne k židli a farář si sedne. Žádné velké čarování s kamerou se nekoná, farář většinou jen někde posedává, kouká do blba a trousí biblická moudra, takže fakt nevím, proč tomu vůbec dávat vizuální stránku, když to může být docela slušná povídka nebo rozhlasová hra. Film velmi intelektuální - to, že mi na něj nestačí kapacita, neznamená, že pro jiného (Tarkovskij) to nemůže být nejlepší film všech dob. Osobně jsem se ovšem nebavil ani sekundu. Jen Bresson umí natočit smrt hned několika postav tak, že je vám to prakticky úplně jedno... Dvě hvězdy za dvě krásné laní oči pana faráře.

"Zamnouneboloničapredomnoubolastena.Čiernastena.“Veľmi zvláštna dráma o utrpení mladého vidieckeho farára, zaradená v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Zvláštna je pre mňa hlavne tým, že je pre mňa dosť ťažko uchopiteľná a mám problém v nej nachádzať nejaké súvislosti. Obzvlášť po tom, ako sa film dlhý čas snaží navodiť dojem, že nové pôsobisko mladého farára skrýva nejaké nekalé tajomstvá (každý akoby tam niečo tajil), ktoré dávajú lákavý prísľub, že časom nejakým zaujímavým spôsobom vyjdú najavo. V istom momente sa však všetka tá záhadnosť z filmu vytratí a film začína húsť úplne inú nôtu, ktorá pre mňa až taká atraktívna nie je (náboženské reči, zdravotné ťažkosti). Navyše mám trochu nepríjemný pocit slabej prepojenosti na predchádzajúce dianie. V každom prípade tu ale cítim potenciál pre ďalšie pozretie, už len kvôli tej silnej atmosfére, zaujímavej poetike a veľmi peknej čiernobielej kamere. A možno mi to potom bude dávať aj väčší zmysel."Povedal som jej: "Pokoj s tebou.", a ona ten pokoj prijala na kolenách.Akýzázrak,ženiektomôžedaťto,čonevlastní!Ó,zázraknašichprázdnychrúk!“

Určitě dobrý tip na to přečíst si předlohu. U hrdiny, který žažívá pod tíhou osobních pochyb, neúspěchů a  chátrajícího zdraví pocit, že se od něj  Bůh odvrátil, totiž citíme maximálně silný prožitek okamžiku, protože i jeho nejniternější emoce jsou popisovány. Trochu se ale obavám jestli ta série voioceoverů není pouhým neivenčním přepisahem právě předlohy, které nenábízí přílišnou přidanou hodnotu. No, snad ty tklivé oči  Claude Laydyho...ano, opravdu tklivé a ponořené do smutku. Na debut před kamerou opravdu procítěný výkon!

Dolorizmus vo svojej najčistejšej podobe. Bezmenný kňaz sa priam vyžíva vo svojom bolestínstve, bezvládne sa potáca, odpadáva (celkovo mi pripomína literárneho Rodiona Raskoľnikova), na ľudí vrhá „pohľady dlhé tisíc míľ" a súdi každý ich nedostatok. Jeho podráždený žalúdok je schopný stráviť len tvrdý chlieb a víno (vcelku jasná narážka na eucharistiu?), vďaka čomu ho spoločenstvo považuje za korheľa. Na omšu do kostola mu chodí jediná účastníčka, a to práve tá, ktorú by tam najradšej asi nevidel. Mieša sa do životov niekoľkých vybraných ľudí, ale bohužiaľ, jeho angažovanie nenachádza pochopenie a úspech. Dodávam, že mi ani nie je jasné, o čo mu vlastne ide. Film je duchovný, to áno, ale minulo ma to, bohužiaľ.

Film, kterým siBressonzískal mezinárodní pověst významného režiséra, patří dodnes mezi velmi silné emoční filmové dílo. V rámci filmového prostředíminimalisticky vedené, přesto veškerá hlubší podstata všudypřítomně, stále a vytrvale rezonuje. Existence mladého faráře v souboji o milost víry ve zdánlivě beznadějném světě. Poeticky, skoro až zhutňující se obraz, který se za pomocí směsici vnitřního dialogu, omezení výrazů a intonací, jednoznačně odlišuje odkonvenčního dramatu. Depresivní, realistické, pomalu plynoucí, náročné, přesto pečlivé filmařské dílo plné neutuchající hořkosti. Intenzivní studiemelancholického kněze, jeho oddanostiBohua zcela nekontrolovatelného odcizení vůči okolí. Hluboce náboženský a křesťanský film, který zároveň zkoumá chování lidské bytosti, která vzpurně bojuje proti ustálené konstantní myšlence.Bressonse čistě zaměřuje na dostačující obrazové vyprávění a záměrně se vyhýbá jakémukoliv psychologickému prostoru, možná proto se jedná o tak tajemné a pronikavé dílo, které jednoduše vyžaduje pozornost a pronikavost diváka.