Morgiana (1972)

Morgiana režiséra J. Herze patří k nejzajímavějším dílům československé kinematografie 70. let a dodnes dokáže zaujmout svou atmosférou a hlavně originálním zpracováním. Největší předností snímku je mimořádný výkon I. Janžurové, která v dvojroli sester Kláry a Viktorie přesvědčivě ztvárňuje dvě naprosto odlišné osobnosti. Obdivuhodné je, jak přesvědčivě Janžurová obě sestry odlišuje hlasem, pohybem i výrazem, aniž by sklouzla ke karikatuře nebo zesměšnění. Janžurka přesvědčivě zachycuje psychologický vývoj obou postav a její výkon považuji za jeden z vrcholů hereckého umění vůbec. Díky Janžurové není konflikt mezi sestrami pouze pohádkovým střetem dobra a zla, ale stává se hlubokou studií lidských vášní a emocí. Film je zároveň mimořádně umělecký ve své obrazové stylizaci. Secesně laděné interiéry, práce s prostorem a promyšlené kostýmy vyprávějí o postavách stejně výmluvně jako dialogy. Světlé, zářivé šaty Kláry kontrastují s temnými kostýmy Viktorie a zdůrazňují ústřední motiv duality dobra a zla. Poté ohromuje J. Kučera, který vytváří fascinující vizuální svět plný kontrastů, deformovaných perspektiv, zrcadel a neobvyklých úhlů. Vrcholem jsou pro mě halucinační obrazy otrávené Kláry, v nichž Kučera experimentuje se světlem, zpomalenými záběry nebo deformací obrazu tak, že divák doslova sdílí její rozpadávající se vnímání reality. Odvážné a vizuálně neskutečně působivé. Stejně důležitou roli hraje hudba L. Fišera, jejíž sugestivní orchestrální motivy umocňují napětí a podtrhují psychologickou hloubku příběhu. J. Herz doslova uvařil spojením skvělého talentu celého týmu nadčasové dílo. Nic jiného si ani nemohl dovolit.

Uznávám, že výrazně vizuálně stylizovaný film vypadá v restaurované podobě ještě lépe, ale Morgiana mě ani tak neuchvátila. Dokonce mi připadalo, že výrazné líčení omezuje či zakrývá herecké schopnosti Ivy Janžurové. O rok starší Petrolejové lampy jsou pro mne výrazně působivější podívanou, s Morgianou se i na několikátý pokus pořád míjím.

Možno žiadna úloha s Ivou Janžurovou ma nezaujala ako táto. Na konci zostal silný pocit a prekvapenie, že sa Juraj Herz pustil do filmu v období najväčšej normalizácie. Mohli by sme hľadať inšpirácie v našich rozprávkach a bájkach, vo filmovom umení Hitchcocka, Buñuela i Lyncha. Vznikol však príbeh, ktorý je originálny nielen posolstvom o dobre a zle, ale aj po technickej stránke – výprava, kostýmy, kamera a hudba! Tá hudba! Inšpiráciu pre kostýmy našiel u Gustava Klimta. Súdruhom sa film nemohol páčiť – svojou dekadenciou, expresionizmom a temnou atmosférou. Je vtipné, že Herzov osud zachránila sovietska delegácia. Možno by bol zakázaný na dlhé roky.

Jakoby obě sestry připomínaly doktora Jekylla a pana Hyda. Jedna dobrá, druhá zlá. Symbolicky poukazujíc na fakt, že i v každém člověku se nachází kus dobrého, ale pak i temná stránka, která může vyplout kdykoli ji necháme. Zde vlastně ani tolik nejde o děj, který mi místy nedává tak úplně smysl nebo je přinejmenším podivný. Jde totiž hlavně o herecký koncert Ivy Janžurové. Ona nehrála v mnoha dramatických filmech, většina ji zná převážně jako komediální herečku. Vždyť si také ve stejném roce zahrála v Homolka a tobolka. Nicméně Juraj Herz dobře věděl, že sází na jistotu, vždyť mu podala skvělý výkon už v jiném dramatu Petrolejové lampy. Zajímavé také je, že zatímco Sověti film přijali skvěle, tehdejší politická garnitura snímek odsoudila, ale žádného úspěšného přijetí se snímek nedočkal ani u návštěvníků kin.

Nečekaný filmový zážitek. Nevěřila bych, že česká kinematografie disponuje něčím takovým. Celé Herzovo zpracování působí velmi znepokojivě a symbolika dvou sester, které představují vnitrni konflikt duše a její slabost vs sílu, dobro vs zlo, pasivitu vs aktivitu dávají filmu další rozměr. A do toho ty nepříjemné, skřípavé Fišerovy smyčce. Ještě teď mě z filmu mrazí.