Deváté srdce (1978)

I když Deváté srdce u různých lidí nepatří mezi nejlépe hodnocené pohádky, u mě má naprosto jasných 100 %. Takhle má podle mě vypadat pohádka co má atmosféru, nápad, skvělou hudbu a něco, co v člověku zůstane navždy. Skvělé je i herecké obsazení. Ten film mě od první minuty vtáhne do svého světa a nechci, aby skončil. Oceňuji tu zvláštní kombinaci lehce temné, místy až hororové atmosféry s poetikou kočovného života a světa kejklířů. Má to snový, skoro magický nádech, který není úplně typický pro klasické pohádky. Velký podíl na tom má i hudba Petra Hapky. Ta je jedinečná a dává filmu charakter, který si člověk hned zapamatuje. Nakonec musím zmínit mého velkého oblíbence Františeka Filipovskoho a jeho role šaška. Ta je naprosto skvělá, působí přirozeně a uvěřitelně a pokaždé, když se objeví na scéně, okamžitě si ji vezme pro sebe. Pro mě osobně je to pomyslný vrchol mezi pohádkami.

Jak mě před rokem na svátky okouzlila Panna a netvor, tak mě letos znechutilo Deváté srdce. Stejný režisér, stejný autor hudby, výborní herci, ale výsledek absolutně odlišný. Nechápu zdejších 70%...Vydržel jsem tak hodinu, ve které se nestalo takřka nic, hudba zazněla tak na 5 vteřin, unylá princezna projela 2x v kočáře a retardovaný Ondřej Pavelka s namalovaným obočím už mě vůbec nebavil. Někdy si teda pustím ten opěvovaný konec, aby se neřeklo. Slabé 2* za stylizaci, jinak není co hodnotit.

Herz v Devátém srdci předvádí další nezapomenutelnou pohádku, která se rozvine až v druhé půlce, kdy atmosféra zhoustne úzkostí ze stáří a konce. To je totiž leitmotiv Devátého srdce. Chmurná záporákova říše (v Herzově pohádkové kariéře další zohavený fešák Kukura) je plná zestárlých zachmuřených lidí, kteří se okolo panovníka shlukují jako sekta toužící po mládí, ale život už nedokážou prožívat, vrcholem je neradostná pochmurná plesová sekvence. Hlavní hrdina (Ondřej Pavelka) je v tomhle kontrastu nerozvážný rozpustilý mladík dělající rozruch a plýtvající přízní a dary od lidí, kteří se mu snaží pomoci nebo vyjádřit přízeň. Chlápek v hospodě, na kterého Pavelka udělal dojem svým vtípkem (zajištění bohaté večeře pro partu bavičů, třebaže neměl peníze), mu daruje neviditelný plášť, aby mu pomohl utéct uvěznění jako následek tohoto "dobrého skutku", ale Pavelka tento magický předmět promrhá zase na další pitomý vtípek, podobně jako amulet od své ctitelky. Hybatelem děje, skutečným hrdinou pohádky je šašek (vyjímečně vážná herecká příležitost pro Filipovského, kterou využil), který zjišťuje informace, iniciuje výpravu a shovívavě zachraňuje neschopného marnivého mladíka ztrácejícího předměty, aby jako typicky ignorovaný příslušník starší generace zůstal opodál bez zásluh. Juraj Herz tradičně odvedl dobrou práci doručit divácký produkt se stylovou atmosférou a něčím pro dospělé navíc. V kombinaci s výpravou a skvostnou hudbou Hapky je to další depresivní klasika, za zmínění stojí pěkná animovaná titulková sekvence od manželů Švankmajerových.

Devět bran do království dětství. Deváté srdce mě znovu na malý okamžik vrátilo do období bezstarostnosti, her a snění. Setkání s pohádkovou tvorbou Juraje Herze ve mně zanechalo pocit něčeho velmi přitažlivého. Deváté srdce ani po letech neztratilo své kouzlo, děsivou atmosféru i stále fungující hororové prvky, které se mi z mysli nikdy nevytratily. Opět mě uhranul ples (ne)mrtvých za doprovodu uhrančivé hudby Petra Hapky, velmi efektní síň Času, jejíž hodiny odpočítávají příliš rychle a závěrečný Aldobrandiniho nezvratný rozklad. Pět úderů srdce jsem napočítala.

Temná rozprávka, trochu hororová, ale horrová je viac hudba ako obraz alebo dej. Dej je zmätočný, veľmi spomalený a prvá polhodina s predstavením hlavného hrdinu sa mi zdala celkom zbytočná. Na záver sa objaví samotný režisér ako nový dvorný astrológ. Aj pri množstve zvučných hereckých mien je dojem rozpačitý a tri hviezdy iba slabšie.