Den pro mou lásku (1976)

Film Den pro mou lásku je podle mě velmi silný a smutný příběh o tom, jak nebezpečná může být nemoc. Moje babička měla Meningitis (zánět mozkových blan), když byla malá holčička, takže mám k tomuto tématu osobní vztah. Proto jsem vlastně ráda, že takový film existuje. Ta malá holčička ve filmu hrála opravdu krásně a velmi přirozeně. Myslím si, že každý, kdo má rád děti, se dokáže do té role alespoň trochu vcítit a cítí velkou empatii k té strašné situaci. Zánět mozkových blan je velmi nebezpečná nemoc a může postihnout v podstatě kohokoli. Právě proto nechápu, jak může někdo tento film kritizovat, vždyť ukazuje reálnou situaci, která se může stát každému. Neříkám, že je to vyloženě film pro mě v tom smyslu, že bych se na něj chtěla dívat znovu, ale vnímám ho spíš z hlediska psychologie, zdraví a určité zkušenosti. Člověk si díky tomu může uvědomit, jak vážné některé nemoci jsou a co všechno mohou způsobit.

SPOILERY Začátek mě naprosto uchvátil tím, jak zdánlivě nevinně zobrazuje běžný život mladého páru s malou dcerkou, avšak do toho často zní netrpělivá hudba a probleskují některé zvláštní střihy, přičemž tohle obojí ve mě vyvolávalo pocit, že pod (nebo za) tím vším bude něco dost špatně. Takhle mistrovsky to graduje skutečně až do chvíle, kdy dcerka onemocní a jak divák, tak i hlavní postavy, vůbec neví, která bije. Jelikož jsem si o tom nic nezjišťoval dopředu, přišlo mi, že z toho bude perfektní psychologické drama (v Herzově (skoro)hororovém stylu) o opravdu mladém páru, který teprve hledá své místo ve světě a vše jim výrazně komplikuje vážně nemocná dcera, u které není jasné, jestli přežije. Krátce nato však skutečně zemře a celý film tak není o výše napsaném, ale o snaze začít znovu žít po tak tragické události. A s tímhle směřováním jsem začal mít pocit, že to ztrácí svoji původní sílu, jelikož veškeré znepokojení a nepříjemný pocit naprosté nevědomosti do budoucna je pryč. Zvlášť, když se z toho pak stal vcelku obyčejný film o rodičovském smiřování se smrtí dítěte. Sice stylisticky pořád skvělý, obzvlášť se mi líbily ty náhlé přesvětlené problesky vzpomínek či snové představy toho, co by na život rodičů řekla dcerka, kdyby ještě žila. Ale i když tím pořád dokáže vyčnívat, přišlo mi smiřování rodičů s osudem poněkud umírněné, i tím, jak se snažili okamžitě zadělat na novém dítěti a novou chuť do života našli až v práci. Zároveň se mi líbila hra s některými detaily, třeba když první dny po oné události prakticky oba spí na zemi a naprosto nic se jim nechce, to mi přišlo vykreslené skvěle. Působivý je i rozhovor Marie s ovdovělou důchodkyní, na kterém je skvěle poznat moment uvědomění, že se nemůže navždy utápět v žalu, jelikož by pak mohla dopadnout takhle. Jenže vždycky, když mě nějaká scéna nadchla, přišla jiná, výrazně významově i psychologicky slabší, zabíhající s celým dramatem do jakéhosi lyrična, které především při většině sexuálních scén na mě působilo jak z jiného filmu. Esteticky a pocitově, význam je jasný, jelikož kdy by mohli mít víc radost než při snaze o nové dítě; když se oba teda nějak shodli, že ho chtějí... popravdě jsem čekal nějaké pochybnosti o tom všem, ty ale jaksi chyběly nebo plynuly úplně po povrchu. Nejvíc mimo a naprosto nedořečená je Petrova nevěra, která jednak nikam nevedla, ale taky neměla vůbec žádný dopad na hlavní vztah a popravdě jsem vůbec nepochopil, proč tam byla. Zhruba stejně jako postava otravné Petrovy spolužačky, co by furt něco jedla, ale ta se dá opominout. Mám to hodně na hraně mezi silnými třemi a slabými čtyřmi, nakonec dost opatrně nadhodnotím, ale možná to časem změním. Je tam příliš kladů na to, abych je nemohl nevystihnout, ale zároveň mám pocit, že se scénář Zinnerové časem rozpadl a Herz moc nevěděl, co s tím. Po stránce scénáře tam snad dodal, možná, jen podprahově jeho silný ateismus, jelikož vždycky když se mluví o něčí smrti, je to naprosto nezasloužené - manžel staré paní celou dobu zdravý a pak zničehonic a nějak dostane infarkt, malé Marušce se vyhnuly neštovice, které řádí ve školce, takže důvod k radosti, ale ouha, ona naopak má zánět mozkových blan... Nestál bych si za tím už jen proto, že tam nejsou žádné náboženské symboly, kterým by se to takto mohlo sémioticky vysmívat, ale takový pocit jsem z toho chvílemi opravdu měl. Slabé 4*

Krásně a citlivě natočený smutný příběh mladých manželů, kteří prožívají každý zvlášť i spolu smutek ze ztráty své malé holčičky. Podmanivá hudba mistra Hapky jen podtrhuje tíživou atmosféru, Marta Vančurová byla naprosto dokonalá, věřil jsem jí každý pohled a každé slovo (oscarový výkon), fantastický casting vedlejších rolí - sousedka p. Šejbalová, tchyně p. Medřická.... Jednu hvězdičku ubírám za VH, osobně proti němu nic nemám, ale neseděl mi tam. V panně a netvorovi mi nevadil, páč měl většinu děje masku a moc nemluvil...vlastně vůbec (byl nadabovaný) :)

Když jsem film viděla před těmi mnoha lety (je možné, že už je to tak dlouho?), líbil se mi moc. A i teď se na něj ráda znovu podívám, i když celý vidět nemusím. Výborná Marta Vančurová, bohémské prostředí, zajímavě zařízený byt (nic takového v jiných našich filmech nebylo), silný příběh...A ani ten Harapes mi nijak nevadil. A hudba - Petr Hapka, záruka kvality. (Ještě bych dodala, že kameraman Jiří Macháně pochází z mého rodného města. Což mě těší.)

Veľmi dobrá psychologická dráma vzťahu mladého páru, narušeného úmrtím dieťaťa. Produkcia výborne pracuje s atmosférou a prekladá scény lyrickými obrazmi, ktoré poeticky dokresľujú pocity a myšlienky postáv Marie a Petra. Juraj Herz sa pri tom nebojí nahoty a odvážil sa v intímnych scénach vyzliecť Martu Vančurovú do naha.  Herecky to predstavitelia hlavných postáv zvládli znamenite a ani zbytok hereckého obsadenia nebol o nič horší. Z dnešného pohľadu sa mi zdal vzťah Marie a Petra nevyvážený, pretože Marie už pracovala a pôsobila dospelejšie, kým Peter ešte študuje na vysokej školy. Ale potom som si uvedomil, že v dobe natáčania bolo celkom bežné sobášiť sa v osemnástich, a tak mohli mať obaja pokojne 22 rokov. 75%