Místo pro lásku (1968)

Vittorio De Sica mal už väčšinu svojej kariéry za sebou keď spojil mladú začínajúcu ani nie 30 ročnú Faye Dunaway s o 20 rokov starším a skúseným Marcellom Mastroiannim a oplatilo sa. Príbeh lásky mladej ženy s tajomstvom, o ktorom do polovice filmu ani netušíme a Valerio sa ho dozvie až v závere má silný romantický rukopis hoci spočiatku ide len o akúsi hru. Produkcia je veľmi dobrá a výborne podporuje jemnou hudbou, miestami až bondovskou, atmosféru a herecký koncert predstaviteľov hlavných rolí. V závere ručička pátosu mierne rastie, ale hranicu vkusu neprekročí. Zamrzí len otvorený záver, ktorý pošle rozorvaný príbeh "Valeria a Júlie" do prázdna. 70%

Věrohodná životní cesta, pěkně natočená, místy asi podivná, ale takhle to ve filmech z těchto let bývá. Velmi pěkně zahrané, a jak již zde bylo chváleno, Fay to opravdu slušelo, Marcello byl zase velmi lidský a autentický. Konec mě nenadchl, ale následně si říkám, že to byl dobrý konec a lepší, než kdyby to dopadlo špatně, ale co by bylo špatně?

Vcelku velmi příjemné "okénko" do šedesátých let. Syžet mi sice nepatrně připomněl Remarquovo "Nebe nezná vyvolených", ve filmové podobě tedy "Bobbyho Deerfielda" s Al Pacinem, ale opravdu jenom nepatrně. Nejvíc jsem samozřejmě žasl, jak to ten Mastroianni vlastně dělá, ten snad musí mít nějaký přepínač, kterým se na jedno kliknutí beze změny kostýmu a líčení promění z náhodného kolemjdoucího do světáckého elegána ve velkém stylu - a zase zpět a to klidně i desetkrát za film. To je asi právě ten talent.

Další melodramatický film o nenaplněné lásce jedné dvojice. Tentokrát režisér Vittorio De Sica obsadil Marcella Mastroianniho a Faye Dunaway. Snímek se vyznačuje nejprve klasickými momenty, kdy Valerio nejprve Julii dobývá, ale ona ho nechce. Nakonec ale láska zvítězí. Jenže mezi nimi stojí nepřekonatelná překážka. Myslím, že na snímku ponejvíce zaujmou krásné exteriéry. Výkony obou herců jsou tradičně skvělé, ale milostné drama tentokrát více potěší nejspíš ženy. Nebo si u něj díky hořkému konci spíše popláčou.

O De Sicovi jsme se ještě na gymnáziu učili jako o jedné z ikon světového filmu. Až do shlédnutí tohoto snímku by mě tedy nenapadlo, že mohl natočit tak kýčovitou romanci, při níž člověk ani neví, jestli se má tak nemožnému přehrávání obou hvězd útrpně smát nebo mu za ně má být stydno. Režisér už se nejspíš musel sám potýkat s plačtivou senilitou, lepší vysvětlení mě nenapadá.