Manželství po italsku (1964)

1. Až do pasáže, kdy se pohřeb mění ve svatbu, jsem dumal o prapodivné italské představě o legraci. Jestli jako tento smutný film má být komedie, jak asi může vypadat tragédie? U té má divák po minutě sledování takovou depresi, že se pokusí o sebevraždu nožíkem na mazání chlebíčků či udušením pomocí pytlíku od brambůrek?  2. Někde jsem četl, že s každým duševním pohnutím člověk přichází o 1000-2000 mozkových buněk. Asi to bude kec, protože to by každý Ital během dvou tří let slintal a tahal nohu. 3. Ta proměna pohřbu ve svatbu je vskutku velice nápaditá. V realitě to bývá obráceně. Pro muže znamená svatba tu pomalý, tu rychlý pohřeb jeho tužeb, svobody, kreativity, zkrátka života vůbec. 4. Zatímco první polovina filmu moc zábavná nebyla, druhá byla o něco lepší. Nejvíc mě pobavilo Sofiino "malovat se nebudu, chci se jim ukázat jako matka!" když se jde představit svým synáčkům, co vyrůstali 15 až 20 let u cizích lidí. 5. Jednoznačně jsem na straně Mastroianniho. On Lorenové nic nesliboval, naopak jí ještě na své náklady zařídil byt, a takhle se mu odvděčila. Navíc její chování k jejím synům bylo odporné, dát je k vychování cizím lidem? Její výmluva "nechtěla jsem ti to říct, abys mě nenutil k potratu" neobstojí, neboť po porodu se klidně přiznat mohla, k potratu už by ji ex post donutil jen těžko, že. 6. A bůhví, jestli Lorenové tvrzení, že jeden z chlapců je Matroianniho, nebyla jen další lest. Každopádně, je to i jeho vina, kdyby se neveselil bez ochrany, popř. kdyby jeho rodiče nebyli nedočkaví a počkali s jeho početím 20 let (neboť v osmdesátých letech byly vynalezeny testy DNA), stát se mu to nemuselo.

Jedno ze čtrnácti derby mezi AS Mastroianni a Lazio Loren, novináři z Corriere dello Sport označované jako Omšelé drama zpod Vesuvu.. Přirovnal bych ho k situaci, kdy se na trávníku po lehkém kontaktu začne hráč svíjet, jako kdyby měl otevřenou zlomeninu. Pak náhle vystřelí na nohy, na rozhodčího ukáže gesto, že má udělit kartu, na faulujícího hráče něco pořvává a zuřivě gestikuluje. Ten mu naznačuje ukazováčkem před pusou, že má mlčet, přiblíží se k sobě čely a po náznaku hlavičky se skácí k zemi, čemuž se ten druhý teatrálně diví a rozhazuje rukama na znamení své nevinnosti. Rozhodčí je odmění žlutou kartou a ti dva se po zápase pozdraví a přátelsky poplácají mezi šatnami, protože to skončilo 1:1. A nadšení diváci přijdou znova..

De Sica natočil sice už dříve mnohem lepší filmy, ani tato post-neorealistická komedie mu však ostudu rozhodně nedělá. Líbilo se mi, jak je skoro čtvrtstoletí historie tohoto vztahu-nevztahu směstnáno do 100 minut plynulého toku děje, kde bez jakéhokoliv popisku skáčou léta, a přesto to tak po taliánsku funguje. Sofča Lofča, bohyně kurtizán, noblesní i v okamžiku ponížení, charismatická i v průhledném negližé, tu neprožívá žádnou Pretty Woman pohádku, ale spíš zosobňuje těžký úděl žen v tehdejší patriarchální společnosti. A Marčélo dokázal stvořit vyloženě nesympatickou, dětinsky sobeckou postavu, což nutně musel opravdu zahrát, protože takový prostě ve skutečnosti nebyl. Nakonec na tom nezáleží, nicméně co myslíte - je některý z těch synů jeho, nebo všichni tři?

[8] Na rozdíl odVčera, dnes a zítra (1963)mě tato klasika klasik bavila. Příběh je vyprávěn hlavně retrospektivně a je pořádně hašteřivej a italsky hlasitej. První půlhodinka je uvítací, ale pak se to rozjede a dochází k velice vtipným momentům. HoltMANŽELSTVÍ PO ITALSKUv nejlepším hávu jaký si kdokoliv z nás může představit. Sofinka i Marcello jako úhlavní hrdinové jsou oba skvělí a jejich filmové spojení je doopravdy velmi ikonické. Jako zástupce devadesátek hodnotím toto dílko velice pozitivně a v dnešní době přestřelených filmů je příjemné se podívat na něco z úplně jiného soudku. Dávám krásných, ale zubem času trochu již poznamenaných74%

Ačkoliv film už oslavil šedesátiny a za starých časů by šel právě do důchodu, jeho shlédnutí mne pobavilo. Neztratil své kouzlo. Hlavně Mastroianni mi sedl, i Vladimír Brabec znovu dokázal, že nebyl jen majorem Zemanem. Bystře jsou zpracované ty návraty v čase. A také to byly ještě doby, kdy národní kinematografie byly národní kinematografie a podařený film každé evropské země měl svou specifickou příchuť.