Zloději kol (1948)

Tento film je jedním ze základních děl italského neorealismu, který ukazuje prostý poválečný život obyčejných lidí a jejich boj s chudobou v naprosto autentickém prostředí Říma, ve kterém nenajdeme žádné turistické památky, ale pouze prosté obyčejné ulice města. Divák sleduje hlavního hrdinu Ricciho, který se topí v mase lidí a diváci pouze přihlíží na jeho jednání. Ricci často jde „proti proudu“, kdy se nikdo za něj nepostaví, i přestože bojuje za spravedlnost. Ovšem když spáchá trestný čin, stane se tak najednou atraktivním a lidé ho začnou následovat, aby byl potrestán. Vyprávění filmu se nese v pomalém tempu, věnuje se i všedním situacím, jako je čekání na zastávce, chůze ulicemi Říma nebo obyčejné rozhovory mezi lidmi a soustředí se jen na to podstatné, což je hledání ukradeného kola. Silné jsou také momenty zaměřené na vztah otce a syna, stejně jako kontrast mezi chudší a bohatší vrstvou. Přestože film využívá hollywoodské užití hudby k podtržení atmosféry, příběh končí otevřeně a režisér tak porušuje tehdejší klasická hollywoodská pravidla vyprávění.

Chválím, velmi! Nejen že jsem měl to potěšení se podívat na pěkný italský film, který nebyl plný afektovaného dohadování a hádání, přehrávaných emocí a podbízivé lascivnosti, ale také jsem semnohodozvěděl o poválečné Itálii a situaci ve společnosti, tím je pro mě snímek asi ještě cennější. Zajímavé je chování lidí když dojde ke konci filmu ke konfliktu mezi hlavní postavou a domnělým zlodějem. Najednou je na místě mnoho a mnoho lidí, ženy křičí z oken, mladík předstírá záchvat. Inu,Roma. :) Mimochodem,Lamberto Maggioranimi hrozně připomínáJeremy Ironse, a scéna kdy mu jeho uplakanýchlapecdává svou ruku do dlaně zaseKolju.

Nezaměstnaný muž dostane příležitost pracovat jako lepič plakátů, ale potřebuje k tomu vyplatit ze zastavárny svoje kolo. Manželka popadne prostěradla a kolo vyplatí, to mu však druhý den hned na začátku ukradnou. Práce je málo, a tak se kolo stává věcí, kterou prostě musí najít. Za pomoci svého syna se vydává na velkou výpravu do míst, kde by mohl najít zloděje, např. na trh, kde jsou prodávány rozebrané části ukradených kol, do kostela, kde krmí chudé. Je tu obrovské množství skvělých scén, kde jsem jako divák ani nedutala. LFŠ 2023.

Film se zaobírá realistickým popisem nezáviděnihodných sociálních poměrů obyvatel poválečné Itálie. Všudypřítomná bída, nezaměstnanost a mizivá naděje v lepší budoucnost se dostává do ostrého kontrastu s laskyplnymi vztahy v rámci rodiny hlavní postavy filmu. Hlavnímu hrdinovi, jemuž bylo ukradeno kolo, nezbytný prostředek jeho obživy, na němž je existenčně závislá celá jeho rodina, nezbývá, stejně jako statisícům ostatních, kteří živoří na okraji společnosti, nic jiného, než se znovu postavit a hledat lepší budoucnost pro sebe i svoji rodinu. Mimořádně uvěřitelné (ne)herecké výkony, líbivý vizuál, kultovní pověst snímků, to vše stojí za shlédnutí. Film bohužel trochu sráží monotónní dějová linka a příliš strohá kriminální zápletka.

Zloději kol zůstávají jedním z nejslavnějších evropských uměleckých filmů i modelových představitelů italského filmového neorealismu, stejně jako ikonickým dílem spolupráce režiséra Vittoria De Sicy a scenáristy Cesara Zavattiniho. ___  Pro De Sicu a Zavattiniho přitom zdaleka nešlo o jejich první projekt, protože v době jeho příprav oficiálně natočili už tři snímky, z nichž hned dva byly blízké neorealistické perspektivě: Děti se na nás dívají (I bambini ci guardano, 1943) a Děti ulice (Sciuscià, 1946). A jakkoli lze třeba jejich Umberta D. považovat za vyzrálejší, propracovanější a neorealistickým východiskům bližší dílo, všeobecná známost i obecně kanonický status Zlodějů kol zůstávají neoddiskutovatelné. Je tomu tak možná proto, že skýtají řadu lehkých nesouladů, přičemž tím asi nejpozoruhodnějším je jejich pověst radikální alternativy k (tehdejší) hollywoodské produkci. Příběh otce rodiny, který v době krize získá práci vyžadující kolo, jež mu nicméně první den ukradnou, a on se společně se svým synkem snaží zloděje dopadnout, je totiž v základu poměrně klasická detektivka. ___  Právě kriminální schéma pak na jedné straně divákům usnadňuje napojit se na cíle dvojice hlavních postav a na druhé straně efektivně motivuje víceméně epizodickou strukturu vyprávění, kdy otec se synem po zloději pátrají napříč různými prostředími. Ba co víc, jakkoli je hlavní role nešťastného otce hrdiny v duchu neorealistických maxim působivě ztvárněna nehercem, obyčejným dělníkem z továrny Lambertem Maggioranim, jeho repliky byly v postprodukci profesionálně předabovány. Vezmeme-li v potaz rovněž pečlivé nasvícení, přehlednou kompozici záběrů a vedenými motivy pečlivě provázaný scénář, je namístě začít se ptát: V čem tedy spočívá dojem alternativnosti Zlodějů kol? O co se opírá realistický efekt, kterýžto jim lze stěží upřít? ___ Podle mě spočívá nikoli v příběhu, který je vyprávěn, nýbrž v soustavném rozšiřování fikčního světa, v kterém se odehrává. Společně s pátráním jím totiž neustále procházíme napříč, když objevujeme hospody, tržiště, chudobince, nevěstince i kostel – i jejich obyvatele a banálnost všednodennosti, již hrdinové narušují. Zvrstvení fikčního světa je ve výsledku bohatší než zvrstvení příběhu, přičemž plné porozumění tomuto světu na rozdíl od snadno srozumitelného příběhu významně spoléhá na naši schopnost jej vztáhnout k světu našeho vlastního žití. Už po tři čtvrtě století. [Napsáno pro LFŠ 2023]