Hlavní nádraží (1953)

De Sicova verze "Pouta nejsilnějšího", nakažená Hollywoodem. Na přání producenta Selznicka, manžela ženské hvězdy filmu, Zavattiniho scénář "vylepšil" Ben Hecht (několika řádky dialogů přispěl i Truman Capote) a děj se omezil na divácky přitažlivé římské hlavní nádraží. Upřímně řečeno zdejší hemžení ostře črtaných lidiček mě zaujalo víc než romance hlavního párku. Selznickovi se ovšem produkt zdál pořád příliš umělecký, a tak hemžení (zhruba sedmnáct minut?) vystříhal a místo něho přidal pár detailních záběrů krásných tváří a písničku Patti Page; za kamerou přitom vypomohli dva mistři - Oswald Morris a James Wong Howe. Výsledné zboží šlo do amerických kin pod názvem "Prohřešek americké manželky".

Hollywood v Římě aneb romance z hlaváku. Ona je žena z domácnosti, ale přesto: v roce 1953 se může americká hospodyně vznášet uprostřed nádražní haly jako princezna (zjevně byly všechny Američanky v Itálii tehdy jako Audrey), prostě proto, že byla ze země, jež tehdy tvořila 60% celosvětového HDP. Může italským dětem, jako G.I. Joe v pětačtyřicátém, rozdávat čokoládu. Zvláštní, ještě rok předtím měl premiéru Sicův film o hladovějícím důchodci a v r. 1956 bude mít premiéru film Střecha, a tento děsivý kontrast nestál De Sicovi/ Zavattinimu za bližší prozkoumání? Asi proto, že to jistil David O. Selznick a Truman Capote. Ano, ten Capote, jenž se podepsal pod dialogy tohoto filmu. A že to jsou nějaké dialogy - vždy při nich hraje tesklivá hudba, když jsou srdceryvné, vznosná hudba, když jsou nadějeplné... zkrátka, film sám dává najevo, že jejich klišovitost, topornost a předvídatelnost sama o sobě efekt nedokáže vyvolat. Ale je možná nespravedlivé tento fakt kritizovat, v 50. letech se to tak holt ještě většinou točilo. Film, jenž může dnes sloužit již jen jako objekt zájmu kulturních studií, filmologů a filmových i nefilmových historiků, zvláště jako demonstrace skutečnosti, že Hollywood se včera i dnes dokáže přenést kamkoliv na planetě a vytvořit si kolem sebe vakuum negující všechen reálný svět a specifickou kulturu okolo něj.(08.06.2015)

Očekával jsem další perfektní neorealistický film Vittoria De Sicy, samozřejmě mě trochu odrazovalo americké herecké obsazení (jelikož vše co je alespoň trochu americké, ztrácí smysl pro realitu), ale na druhou stranu mě zase nalákalo obsazení herce Montyho Clifta (který je jinak velmi dobrý herec, bohužel se však na plátně neobjevil častokrát). Bohužel, přišlo zklamání, scénář byl předvídatelný, plný zažitého klišé, přeslazený. Hlavní ženská představitelka (Jennifer Jones) byla nesnesitelná, podala mdlý výkon, poprvé mě zklamal i samotný Clift, zde prakticky nehraje, pouze odříkává naučený scénář. Je vidět, že film vzal pouze z úcty ke slavnému režisérovi, nic víc, nic míň. Neorealismus se bohužel nekonal, ba naopak - děj byl vyumělkovaný, americká dáma prožije milostný románek s Italem. Chce se vrátit vlakem zpět do Ameriky, ale Ital ji přemlouvá, aby zůstala (tímto jsem zhruba vylíčil polovinu filmu), nerozhodnost hlavní hrdinky donutí Itala vrazit jí facku (ani se nedivím, taky bych jí jednu fláknul), ta se urazí, následuje pasáž se zažitým klišé - bohatá Američanka rozdává chudým italským dětem sladkosti, o chvíli později se opět setkává se svým Italem, skoro se pomilují v zastaveném vlaku, ale znenadání je zadržuje policie, s opovržením lidí na nádraží čekají na příjezd komisaře... Atd, atd...prostě romantický slaďák jak vyšitý, v USA to možná splnilo očekávání, Evropu však tento film nemohl zasáhnout. Jediný klad tohoto filmu vidím v tom, že se celý odehrával na římském vlakovém nádraží, což filmu přineslo koukatelnou atmosféru. Jojo, zde Vittorio šlápl vedle..(17.01.2013)

ocenenia :MFF Cannes 1953 -Nominácia na 1. cenu(27.02.2012)

Je to chytře udělaný film s řadou metafor, ale nějak jsem mu nedokázala přijít na chuť. Možná ho docením časem.(14.06.2011)