Zázrak v Miláně (1951)

Toto byl jako miminko nalezen věčně optimistickou starou paní a po její smrti odešel do sirotčince. V dospělosti se dostal do kolonie bezdomovců, kterou svým optimismem povýšil na malé městečko, které se ale dostalo do hledáčku korporace, která tu chtěla postavit nové byty. Kolonie se však nevzdala a za pomoci odhodlání i malého kouzla se rozhodla s boháči bojovat a to i proti armádě. Opravdu kouzelný film s věčně optimistickým hlavním hrdinou, jehož bezelstnost mění odpadky v umělecká díla a spojuje lidi v rodinu. A ta pohádková část je pastvou pro oči. LFŠ 2023

Film se zaobírá poválečnou situací nezaměstnaností a bídou zasaženého italského města Milán. Činí tak velmi netradičně, odvážně a mile. Hlavní postavou snímku je prostý dobrosrdečný chlapec Toto schopný svým optimismem nakazit všechny kolem sebe. Žije ve svém vlastním světě a o realitě mimo něj (možné nespravedlnosti, těžkostech života) má minimální povědomí. Jedná se o sociální drama plné absurdních komediálních situací, které vcházejí do ostrého kontrastu s tragickou poválečnou realitou zubožené Itálie. Pro tento filmový obraz, který nehledá diváky mezi dětským obecenstvem, je charakteristická překvapivě pohádková dějová linka plná nadpřirozených událostí a zvratů, optimismem nabitý děj, jeho velmi slušné tempo, výborná hudba, kontrast mezi světem chudých a bohatých. Ve finále se nemožné stává opět skutečností ... Válkou ti nejvíce zasažení a společností opomíjení, zastrašovaní a ponižovaní hromadně odlétají na košťatech vstříc lepším zítřkům a my s nimi ...

ZÁZRAK V MILÁNĚ představuje nejen v kontextu neorealistické spolupráce De Sicy a Zavattiniho, nýbrž i v širších souvislostech celého neorealistického hnutí možná nejobtížněji uchopitelné, leč o to více fascinující filmové dílo. ___ V tomto snímku z roku 1951 na jedné straně sledujeme příběh lidí bez domova v (opět) nezastavěné lokalitě ve vybombardovaném poválečném Miláně, kteří si zde vytvoří chudinskou kolonii – a dostanou se do střetu se ziskuchtivými boháči, co tamtéž plánují podnikat. Na druhé straně je vyprávění o komunitě propojeno příběhem prostého, leč skrz naskrz dobrosrdečného mládence Tota. Totò prochází krutým světem s nezdolným optimismem, vstřícností a ochotou kdykoli se s kýmkoli podělit – a je v beznadějném okamžiku obdařen nadpřirozenou mocí, která ho na rozdíl od jiných není s to zkazit. ___  Dobová italská kritika tento umělecky odvážný koncept odmítla zleva i zprava: Z levicového hlediska byla pohádkovým rámcem a fantastickými motivy oslabena síla žádoucí kritiky kapitalismu, hamižnosti a soukromého vlastnictví. Z pravicového hlediska šlo o příliš přímočarou, ba nespravedlivou karikaturu představitelů elit, systému i kapitalistického snu o osobním úspěchu. Jak ale vůbec mohl podobně hořkosladký, politicko-nepolitický snímek jako ZÁZRAK V MILÁNĚ vzniknout, notabene mezi vpravdě neradostnými, otevřeně angažovanými díly ZLODĚJI KOL a UMBERTO D.? ___  Inu, zvláštní shodou okolností, protože šlo o adaptaci Zavattiniho historicky mnohem méně zakotveného dětského příběhu ještě z třicátých let, napsaného nejdříve jako námět, vydaného jako povídka a nakonec v raných čtyřicátých letech publikovaného jako román Dobrák Totò (Totò il buono). Když se Zavattini a De Sica k Totòvi po válce vrátili s tím, že jej přepracují do filmu, nabyly motivy chudoby a bezdomovectví na palčivé aktuálnosti – a výsledný snímek se stal zvláštní neorealistickou interpretací pohádkového námětu, v níž se kritické pojí s idealistickým, naturalistické s poetickým, přirozené s nadpřirozeným. ___  Zatímco tak veZLODĚJÍCH KOLsledujeme hrdiny v krizi členitost světa odhalovat a vUMBERTOVI Dsvět hrdinu v krizi opouštět, v ZÁZRAKU V MILÁNĚ hrdina před našima očima svět tvoří – a přetváří. Jde stále o neorealismus, leč nikoli růžový, nýbrž magický. [Napsáno pro LFŠ 2023]

Krásná pohádka pro dospělé. Scénárista Zavattini uvedl : "Zásadním impulsem v Zázraku v Miláně není únik, ale vzpoura, požadavek solidarity s určitými lidmi a odmítnutí solidarity s jinými lidmi." Průnik kamery klíčovou dírkou není v žádném jiném filmu tak nádherný, ty moderní počítačové omalovánky se můžou jít vycpat.

Prvá časť filmu si vskutku udržiava tú povestne nadštandardne vysokú → neorealistickú úroveň, kedy sa skrátka protagonista Totò neustále »obšmieta« okolo chudobných ľudí na okraji reálneho Milána, keď by jednoducho najradšej len každému jednému chudákovi čo najlepšie (vy)pomohol, ako sa len dá, vtedy si režisér a scenárista → Vittorio De Sica, odomňa získava naozaj dosť veľké sympatie, pretože priam takmer dokumentárnym spôsobom zachycuje neblahé osudy konkrétnych jednotlivcov, ktorí sa síce nedajú úplne hneď považovať za akýchsi bezdomovcov, ktorým sa ale tak trochu predsa podobajú... Akonáhle sa snímok presunie už do svojej druhej polovice, t. j. s príchodom »zázračnej holubice« , tak odvtedy som si už pripadal, ako vČarodejníkovi z krajiny Oz, či povedzme aj v Jakubiskovej kultovej legende →Perinbaba, áno, mám na mysli tieto eskapické rozprávky, aké odjakživa nakrúcal trebárs nadhodnotený Steven Spielberg, ktorý si vďaka tomu obmotal publikum okolo prsta ! V podstate chcem tým najmä povedať to, že sa tieto konkrétne dva filmové smery medzi sebou bijú, a tak mám pocit, že sa to k sebe príliš nehodí. A to ani nehovoriac o samom konci, keď som mal zdanie, že sa mi musí snívať. I napriek určitej kritike, je daný kinematografický počin → mimoriadne nadpriemerným, že mu tiež rád odpustím i niektoré »hluché miesta« .