Horalka (1960)

[Text obsahuje opis zápletky]Pontim produkovaná a De Sicom režírovaná La ciociara je nesporne dobre natočená a pútavá snímka, no k Moraviovmu románu sa nespráva práve férovo. De Sica je príliš rýchly a množstvo dôležitých vecí buď vynecháva, alebo až príliš zjednodušuje. To sa týka aj Zavattiniho scenára. Príchod Cesiry a Rosetty medzi utečencov je, na rozdiel od knihy, ktorá kriticky ukazuje najmä zištnú stránku ľudských bytostí, až príliš jednoduchý a oveľa viac sentimentálny. Ďalším faktorom, ktorý uberá filmu na výpovednej hodnote je aj veľmi povrchné zobrazenie Rosettinho postupného a bolestného zotavovania sa po prežití aktu znásilnenia. Ako veľmi problematické však vidím vykreslenie samotných postáv. Jedinou postavou, ktorá sa najviac blížila svojej knižnej predlohe bola Cesira (veľmi tomu napomáha aj úchvatná Sophia Lorenová, ktorej úloha ráznej vrchárky naozaj sadla). To však nie je možné povedať o ostatných dôležitých postavách. Concetta, ktorá je v knihe obrazom odporného oportunizmu, sa vo filme mihne len v jednej jedinej scéne. Je to práve ona, ktorá v závere knihy symbolizuje nielen morálny rozklad človeka, ale aj osobu neschopnú prebudenia sa k životu, je desivým obrazom spôsobu existencie, akému môže podľahnúť aj mladá Rosetta, a to je to, čoho sa Cesira najviac obáva. Postava hĺbavého intelektuála Michela je zo strany tvorcov filmu zas úplne nepochopená. Michel je symbolom odvahy a najmä rozvahy. Milostná zápletka medzi ním a Cesirou, ktorá zaváňa komerciou a v knihe sa nenachádza, túto postavu tak trochu degraduje. Pre Cesiru bol Michele skôr synom než potenciálnym milencom, bol závanom nádeje, ktorý jej dodával silu. A ako posledná postava Rosetty. Chybou tvorcov bola nielen zámena "knižného" 18 ročného dospievajúceho dievčaťa za "filmové" 12 ročné dieťa, ale aj to, že Rosetta v závere nedostáva toľko priestoru, koľko by si zaslúžila. V knihe je to práve ona, ktorá je nositeľom hlavnej myšlienky diela – človek má vždy silu bojovať a nepoddávať sa okolnostiam, niekedy je schopný nájsť ju v sebe sám, inokedy ho musí prebrať z otupenia surová bolestná skúsenosť. Moravia sa prostredníctvom vnútorných monológov Cesiry, ktorá je v konfrontácií s realitou odrazu nútená opustiť svoje štyri pomyslené steny tvorené starostlivosťou o jej dcéru, obchodom, peniazmi a Rímom, zamýšľa nad ťažkým údelom človeka, ktorý sa rodí nevinný a je nútený svoju nevinnosť ubrániť pred svetom. Mám dojem, že idea knihy v snímke trochu zaniká. Na plátne dochádza k Rosettinmu očisteniu v momente, kedy sa od svojej matky dozvedá o Michelovej smrti. To navádza diváka k tomu, pokladať za zdroj jej očistenia utajený milostný cit, ktorý k nemu chovala. Je to príliš sentimentálne finále, ktoré odvádza pozornosť od Moraviovej pôvodnej myšlienky o sile vrúcnej ľudskosti.

Omračující příběh s krásnou Sophií Loren, který nám připomíná zvrácenost války a její důsledky na zranitelných a mnohdy velmi dobrosrdečných civilistech. Černobílé filmy jsou skutečným umění, zrajou často jako dobré italské víno, zde nám vše ulehčuje fakt, že prostě v druhé světové každý znám kdo za koho kope a výsledkem je naprosto strhující podívaná. Já si nepomatuji, kdy by mě natolik vtáhl osud postav jako právě tady. Svobodná matka a mladší nekonformní svobodomyslný Michele mnou navíc rezonují, protože sám má můj osobní život některé podobnosti. Je to jednoduše klenot, který by měl pravidelně chodit večer na dvojce, nebo artu, je to velký boj v těžké době, kdy na vás každou chvíli může spadnout bomba, kde člověk nemůže věřit ani svým vojákům a kde se dá lehko ztratit v hloubce alpských kopců. Sám bych jednal obdobně jako matka, udělá vše pro záchranu rodiny. Zaručeně jeden z mála filmů, o kterém budu mluvit, cpát ho ostatním a několikrát si ho znovu přehraji - je mi jasné, že mi dá další zhlédnutí další rozměr. Gracie Bella

Smutný a ponurý film o mladé, hrdé a starostlivé vdově Cesiře, která odejde se svou dcerou Rosettou z Říma na venkov. Na začátek musím napsat, že Sophia Lorren byla prostě totální kost 10/10, po většinu filmu se sice tvářila zachmuřeně a starostlivě, ale zato jí to tam pod košilí pěkně lítalo.DĚJ:Itálie za druhé světové války.Cesira, energická a praktická vdova, prchá s třináctiletou dcerouRosettouz bombardovaného Říma do rodné Ciociarie v horách. Cestou se snaží přežít v chaotické době, setkává se s mladým intelektuálemMichelema prožívá krátký románek. Po osvobození Říma se vracejí, ale na cestě je v rozbořeném kostele přepadnou maročtí vojáci spojeneckých jednotek. To, co následuje, oběma ženám navždy změní život.ZHODNOCENÍ:Byl to celkem dobrý film, knižní předlohu jsem nečetl, příběh byl jednoduchý, napínavý, tragický, a herecké výkony byly obdivuhodné. A mladý nezkušený Belmondo měl své nevinné kouzlo předtím, než se z něj stal lamač ženských srdcí a klitorisů.
Silný, syrový a velmi autentický snímek o válce viděné očima žen. Sophia Loren podává jeden ze svých nejlepších výkonů vůbec – je v něm síla, zranitelnost i zoufalství. Film ukazuje, že válka nezničí jen města, ale především lidskou důstojnost. Těžký, ale hodnotný.

"Utíkáš, utíkáš a ničemu neutečeš…"Že se před strastmi válečných událostí utéct nedá, poznají bodrá prodavačka i její dospívající křehká dcera doslova na vlastní kůži. Kdo mě v celém filmu velmi mile překvapil byl mladý Belmondo. Přeci jen ty jeho pozdější role, jsou spíše takové odlehčené, tahle dramaticko-intelektuální poloha mu ale velmi seděla. A mě se líbil skoro víc než Sofie Lorenová v hlavní roli. O jejím charismatu (a  energičnosti) asi žádná, ale přišlo mi, že je někdy vážně dost ukřičená.

Sophia Lorenová dostala úžasnou hereckou příležitost a beze zbytku ji využila, celý film si ukradla pro sebe, vedle ní nejde vnímat nikoho, ani mladého Jeana-Paula Belmonda.. Její milující matka i zoufalá žena je lehce uvěřitelná a dokonale odzbrojující.. Viděla jsem tento snímek dnes večer podruhé a obávám se, že už se k němu nevrátím, to válečné běsnění a fatální následky jsou zdrcující..