Madla zpívá Evropě (1940)

Všechny tyhlety Biňovcovy věci - a nejen jeho - podle sešitků (ani se nedá říct románů) tehdejších pisatelek červených knihoven bych přirovnal k současným rom-komům. Kdy si také nějaké životně nevyrovnané ženy myslí na bohaté ženichy a často se jim to nepovede, tak o tom napíšou knihu, ba knihy, a ono se to hned filmuje. Celé je to vztahově ploché, postavy se chovají jako idioti, zdá se, že jim jde jen o to jedno (tehdy ne rovnou o sex, jako dnes, ale velkou životní lásku), a jinak je nic nezajímá. Ale pravda, na rozdíl od současných příškvarků tady alespoň hraje roli hudba. Dodnes se nemohu zbavit onoho procítěného projevu „Ty lesovskééé stráááně, saméé kamenííí....“. Ona to není špatná písnička, ale je použitá tak pateticky, až se chce plakat ze zcela jiných důvodů. Zdenka Sulanová byla obdobně jako dnes spousta rádoby českých hereček herečku jednoho projevu, pohledu a úsměvu a není divu, že ve dvaceti s natáčením filmů přestala. (Na rozdíl od těch současných českých, které se nechávají obsazovat do rolí diblíků i ve vyžilém věku.)

Moje noční můra. Je to ten typ adaptace červené knihovny, kde je každá dějová linie extrémně naivní a nesnesitelně kýčovitá a kde každá postava má jasně danou povahu, která se nemění (a pokud náhodou ano, tak je ta změna jasná už od první chvíle, kdy se daná postava objeví na scéně), takže všechny dialogy mezi nimi působí jako mechanicky naprogramované. Vede to pak k takovým scénám, jako třeba když Šerk objeví osiřelou Madlu a její pěvecký talent, chce ji vzít do Prahy do dětského sboru a ačkoli ona naprosto miluje svoji rodnou vesnici, neváhá ani vteřinu a hned z ní chce pryč - a pak je úplně zničená, když ji během evropského turné zdevastuje požár. Nebo taky první seznámení s dětským sborem, kde jsou všichni strašně milí a hodní a jiné nálady neznají, stejně jako skoro každá postava tady, až na jednoho kluka, který je na Madlu nejprve strašně hnusný, tvrdí, že jako holka neumí "klučičí" věci a když ji pak vezme, tak se stane jejím největším kamarádem, který pozdější odchod Madly bere ze všech nejhůř. To je vývin charakteru jak ze severokorejského filmu. A ve zvratu s bohatým strýčkem nebo výběru prestižních evropských metropolí (a nadvlády jednoho státu v nich) ani nemá smysl se pitvat, protože první je typický prvek žánru a druhý zase vlivem doby. Přišlo mi to dost unylé i technicky, kdy Binovec a jeho tým nedokáže nabídnout jakoukoli stylově výraznější scénu a vše působí příliš obyčejně, po celou dobu. A když si to ještě spojím s tím, jak moc mě míjel příběh a že to pocitově trvalo tak čtyři hodiny, tak tomu fakt nedokážu dát vyšší hodnocení. Nedokážu to docenit ani trochu. Ale zase je dobré jednou vidět ten typ filmu, ze kterých si Pytlákova schovanka tak skvěle utahuje, jelikož je o to víc vidět, jak moc přesná je a že se to paroduje samo - tady mě nahlas rozesmály minimálně tři naprosto vážně míněné scény. 1*

Nádherné! Žili jsme v Protektorátu už rok, takže pláč Madly nad požárem rodné vísky tu dostává úplně nový rozměr, a rozplakal i mě. Je mi líto, že lidé podobné filmy nechápou, kdejaká sprostota tu má osmdesát procent a tohle jen padesát tři? Úpadek lidské společnosti je vskutku neuvěřitelný a obávám se, že žádný spasitel české kultury už nepřijde...

Z dnešního pohledu hodně naivní příběh, který působí až komicky. Nicméně si dovedu představit, že v době svého vzniku šlo o filmový hit. Už jen proto, že byl snímek naplněný tolik potřebnými českými písničkami. Tenkrát filmMadla zpívá Evropěurčitě dokázal diváky nejen dojmout, ale nejspíš i zvednout ze sedadel. (45%)

Madla zpívá v Evropě je film z roku čtyřicet a je to docela vidět. Mísí se v něm optimismus z cest po Evropě. Patrně to mělo divákům dát zapomenout na to, co se na starém kontinentu skutečně chystalo. Tím spíš pohádkou pro dospělé o moderní Popelce s talentem. Vzhledem k roku vzniku mě překvapil dnes už běžný rozdíl dvanácti let mezi mužem a ženou. Tím spíš, že původně se mluvilo o tom, že je Madle sedmnáct. Právě o hudbě je celý film a ta se dá docela poslouchat. Ale jak už bylo níže zmíněno, je vcelku předvídatelné, jak to celé skončí, což se na druhé straně prvorepublikovým filmům stávalo celkem běžně. Možná je to přeci jen zčásti romantický film, rozhodně je hudební, ale určitě bych jej nezařadil mezi dramata. Škoda, že kromě velké nudy, právě vzhledem k očekávanému konci, neshlédneme třeba více komediálnosti.