Lítost (1970)

"A ty budeš šťastnej! Když nám se to nepovedlo..." Banální páteční dopoledne s pěkným zpěvem a pak... pak přijde nečekaná návštěva a najednou jde o všechno! V první řadě vyzdvihnu pana scénáristu Hubače, díky němuž jsem se k tomuhle filmu dostal. A pak samozřejmě Rudolf, zde v póze "ukecanější" otcovské role, ale opět výborný. Navíc to drhnutí a míjení se komunikace. Říkal jsem si, jak se jim to se synem synem Janem hrálo. Jan mi zde nevadil, což už je úspěch, protože jeho herectví mě nebaví (ale spíš až to dospělejší). Velmi zajímavá je zde Vlasta Chramostová, byť má mnohem menší prostor. Velmi dobrý výsledek je jistě i přispěním Evalda Schorma.

Koncert především (a jak jinak než) Rudolfa Hrušínského, který ale do filmu zaplétá i svoje syny v generačních rolích (taky Vlasta Chramostová si dává repete ze Spalovače). Zpěvák Jaro žije hodně fixován na syna, kterému se snaží ukázat cestu, jak se mít v životě lépe, syn se ale trochu plácá odnikud nikam a snaží se sám najít nějakou hodnotu, kterou definitivně nemá v prospěchu a tak se mezitím (jak se Jaro hned na začátku dozví) schází s partou floutků, co si pouští z recese plyn s tím, že ten kdo ho zavře první je srab. Jaro se snaží syna od všeho chránit a držet dál, i za cenu toho, že mu to zkomplikuje život. Na krátké ploše a v jednoduchém příběhu se opět ukazuje slušně rozvinutý motiv otce umělce a jeho syna, meditace nad hodnotami, líbí se mi i vypjaté momenty, které dávají vyniknout herectví. Film je nenáročný a nenápadný, takže příliš netlačí na pilu. Hrozně rád objevuji tyhle Hrušínského filmečky a pokaždé si říkám, kam to mohl dotáhnout, kdyby jeho přirozený herecký talent měl šanci a prostor hrát v zahraničních velkofilmech.

Jako dobrý. Věčné dilema rodiče projektující si svoje nenaplněné ambice do potomka, zanedbávající přitom svého partnera a škodící hlavně objektu svého zájmu. Smutné, lítost vzbuzující. Bezesporu. Tady mi ale vadila až přemíra hrušínskovského stylu, nesympatická poloha postavy syna a taky docela nuda.

Rudolf Hrušínský se svými syny, který prostě nezklame. Příběh hodný k zamyšlení, neb se života dotýká více, než by si kdo myslel. Centrem všeho dění je otec snažící se o to, aby z jeho dospívajícího syna něco bylo, ale když se dozví, že je syn považován za sraba jenom proto, že odmítá z nudy s partou dýchat zemní plyn, má pocit, že se mu výchova rozpadá pod rukama. O to víc je následně ve výchově  údernější a i za cenu ztráty svého údělu. Je to hodně silná ukázka toho, čeho všeho je schopen rodič pro své dítě udělat. Scénář je napsán impozantně a do podoby televizního filmu zpracován tak, že od prvních minut zaujme.

Další z Hubačových jednohubek - zápletka bez příběhu. Hereckého prostoru moc není, herci nemají moc co hrát (takže nejstarší Hrušínský ční jak stožár, protože jemu stačí jen "být"). Synátoři se snaží, ale když ve scénáři nic není ... Jinak atmosféra nihilismu i pochybností o úspěších je vykreslena dokonale, normalizátoři takové "zrcadlo doby" museli nenávidět. Hvězdičku přidávám za nosné hlášky typu "Člověk není tím, čím je, ale tím, čím ho vidí být ostatní".