Každý den odvahu (1964)

Já mám tyhle filmy počátku šedesátých let moc rád, většinou je to bravurně obsazené a lidé tu řeší takové drobné denní maličkosti obyčejných životů jen v takovém modernějším podání . Že se tam soudružkuje spíš z donucení a nebo v sebeobraně. Tady sice hraje Kačer a má to ten formát toho co mám na takových filmech rád, ale nějak jsem tu nepostihl to vyšší poslání a výklad života a všednodennosti. Tady máme chlápka, který se za něčím žene, sám to neví, hledá a neví co. Když mu něco nabízejí tak to nechce a když to chce tak to všem závidí. Pak tu máme tu linii s Brodským která je jedině nesnesitelně snesitelná a jinak opravdu nevím, pár lidských dramat na černobílém formátu bez špetky šmrncu. Čekal jsem to daleko lepší.

Být to můj první Schorm, asi hodnotím výš, ale takhle vím, že to samé (akorát s jinou hlavní postavou) dokázal lépe podat vNávratu ztraceného syna. Tady se ale nedá upřít, že pro téma přesného vystižení šedé reality komunismu a nemožnosti skutečné seberealizace vymyslel s Mášou naprosto vhodnou hlavní postavu - mladého komunistického dělníka, který si začíná uvědomovat, že nic nefunguje tak, jak ideologie a hesla slibovala. Vzhledem ke svému věku mezi starými dědky ve vedení nemá žádné slovo, i když se snaží budovat nový svět jak jen může, ale ani to k ničemu nevede, když si stejně všichni kolem něj dělají co chtějí (v rámci možnosti), samotný systém taky postrádá smysl a on sám je vyloženě ze všeho nešťastný. A jelikož celý život zasvětil výše jmenovanému, je jasné, že když konečně musí čelit realitě, tak to pro něj je jak několikanásobná rána pěsti. Potud to funguje skvěle, ale veškeré existenciálno právě tady taky končí, tudíž je časem jasné, kam vše povede a moc přesahů nad tenhle rámec už nepřijde. Přitom by to takhle stačilo, ale jelikož vím, že to Schorm dokázal posunout ještě mnohem dál, směrem k celé společnosti a nejen traumatu jedince, přijde mi Každý den odvahu jako taková předpříprava pro další filmy, slibný debut, který je jako takový silný, ale v celkovém kontextu tvorby režiséra prostě "jen" debut. Navíc mi nesedí to Schormovo nimrání se v milostných scénách a dialozích z nich plynoucích, které pro mě nepochopitelně upozaďují to stěžejní. Lepší 3*

Hned po pěti minutách Kačer nakopne kočku a po půlhodině jeho teta sekyrou setne hlavu slepici. Chvíli nato hlavní hrdina napadne kouzelníka. Po hodině filmu děda přizabije kočku koštětem a sám na to hned doplatí. Pak si Kačer po zralé úvaze rozerve košili. Bezútěšnost plná zvláštního chování postav a ještě divnějších dialogů.„-Co to děláš?! -Češu se. … Dámy připoprominou. … Nó, chytni se za hlavu, to je nádhera teda. … -Co jsou to za voloviny, člověče?! Na to můžeš přijít jenom ty. -Ty mi nadáváš?! Jseš sprostá, uvědom si to. … -Co to ze sebe děláš, ty malej hajzle?! Jseš sprostá nána, uvědom si to! -Mlč! Mlč! -Co se tak na mě díváš?! -Mluv, no, klidně mluv. -Já už tě mám plný zuby! … Mně je to strašně líto, že se tak hádáme, ale všechno mě tak žere! Jsem strašně nervózní. Já bych chtěl žít jinak! … Ty už přestáváš bejt normální! … Vypadáte jako svatej František z Assisi. Vy jste tak trochu jezuita, že jo? … -Víte, co mi připomínáte? -Nevím. Co připomínám? -Lachtana! -Správně. Jsem hovado.“

"Víte, mě vždycky strašně zajímaj lidi, kterým se v životě nic nepovedlo... Takže mě vlastně zajímaj všichni lidi."Na debutovej snímke režiséraEvalda Schormaz roku 1964, ktorá sa nepáčila vtedajšej moci, vidieť, prečo sa nepáčila vtedajšej moci. Robotník Jarda (Jan Kačer), presvedčený komunista, pri pohľade okolo seba vidí, že svet sa ani zďaleka neriadi socialistickými ideálmi. Neustále utvrdzovaný v tom, že ľudia a spoločnosť nie je taká, akú si Jarda skrz ideály vysnil, o tieto ideály postupne sám prichádza. Než ich však stratí, takmer stratí seba aj ľudí okolo. Dramatický Schormov počin jemne pracuje aj s psychológiou, najmä ak je reč o postave Jardy, ale aj ďalších postáv, či celkového príbehového naladenia filmu. Napriek tomu, že dielo ako také veci úplne priamo nepomenováva, jasne možno vyčítať, že tu viac a tam menej predstavuje kritiku dobového zriadenia. V spojitosti s tým vystupuje do popredia zúfala obyčajnosť či obyčajná zúfalosť času a priestoru, ktorá je následne najlepšie reflektovaná práve prostredníctvom postáv. Nech už je to spomenutý Jarda, ale takisto aj redaktor (veľmi dobre hrajúciVlastimil Brodský), redaktorova žena Olina (Jiřina Jirásková), svojský fotograf (Jan Libíček) a v neposlednom rade aj Jardova priateľka Věra (atraktívnaJana Brejchová, ktorá takisto predvádza kvalitný herecký výkon).Každý den odvahuukazuje, ako veci s najväčšou pravdepodobnosťou v skutočnosti boli. A preto sa tento Schormov film nepáčil vrchnosti. Z kvalitatívneho hľadiska diváka pozitívne prekvapuje predovšetkým hereckými výkonmi, respektíve postavami, ktoré je ale zároveň potrebné priamo spojiť s príbehom, čo dokazuje, že aj v tejto rovine má dielo svoje nespochybniteľné kvality. Napriek tomu, že ho hodnotíme ako priemer, skutočne mu chýba len málo k tomu, aby sa o ňom dalo hovoriť ako o nadpriemere. Snímka je schopná zaujať aj vizuálnou a výpravnou stránkou či svojský humorom.

Dost zvláštní mi přišlo, že premiéra filmu Každý den odvahu byla odložena. Přeci jen šlo o rok 1964 a to už stojíme na prahu společenských změn, nutno říct příznivých pro atmosféru a náladu mezi obyvateli. Tu ovšem Evald Schorm předkládá hrdinu, který si s novou situací neumí poradit. Čemu věřit a jak dál hlásat hesla, která už, zdá se, neplatí. A to hned ve své prvotině. Jan Kačer je skvělý herec, ale tady mě moc nepřesvědčil. Ta jeho tvrdost ve výrazu, chybějící emoce. To už se mi víc líbil Josef Abrhám.