Návrat ztraceného syna (1966)

Scénář je fajn, ale já prostě nemám rád Káčera. Obdivuju jeho divadelní práci, ale ve filmu na mě působí všude stejně. Plus pořád nosí ty prokleté brýle, snad ve všech filmech a oči jsou bez herce, jako je vězení bez mříží. Zkrátka k ničemu. Popravdě jsem film chtěl zhlédnout kvůli Abrhámovi, ale k mému zklamání, tam bohužel dabuje toho bláznivého tanečníka. Nicméně Jiříček Menzelů byl osobity, romatický a roztomile neopětovaně zamilován. 60. léta byla zlatá éra.

Existenciální krize způsobená sociální kocovinou, ze které se těžko hledá cesta ven, když se nedá přesně určit její původ a hlavní příčina. Honza se pokusil spáchat sebevraždu a od té doby se jeho život zasekl v bludném cyklu psychiatrie-domov, ve kterém těžko hledá vlastní spokojenost. A navzdory Schormově strachu cokoli doříct nebo jasněji naznačit se jedná o velice hutný psychologický film, který náznaků pro pochopení Honzovy složité situace stále dává dost, aby se dala aspoň procítit - a možná i rozhřešit, ale těžko říct, kam s tím víc dál, když je řešení řečeno a Honza se stále točí v kruhu. Podnětů k zamyšlení to tak nabídne opravdu hodně a díky tomu je celý film vyloženě hutný, byť může působit hůře přístupně. Schorm zde ale nabízí mnohem zřetelnější přesah, pro novovlnné filmy veskrze typické a to kritiku tehdejší životní situace, která opravdu nedávala možnost větší seberealizace a nalezení sebe samotného. Celé nastavení fungování společnosti je takové, že se ani nedá divit, že se z toho někdo psychicky zhroutí - a rozhodně mu nepřilepší, když mu naprosto každý říká, jak přesně by měl žít. A když je všeho moc, zbývají zoufalé činy nebo rezignace. Rozhodně to není nic veselého a možná je lepší na to být předem připravený, ale o působivý a nesmírně podnětný film se za mě jedná určitě, až si říkám, že bych měl Schormovu tvorbu víc rozkoukat. Jen teda doufám, že v ostatních filmech má údernější závěry, jelikož tady to od jisté chvíle mohlo skončit vlastně kdekoli, když určitý stav zůstane už jasně stejný až do konce. Btw, srovnání sUn homme qui dortje určitě na místě, ale Návrat ztraceného syna za mě vede, jelikož má nečernobílou hlavní postavu a díky tomu dlouho není jasné, kam vše dospěje, zatímco tam je dost brzo jasné, jak to s hlavní postavou dopadne a větší část filmu tak působí repetitivně, jelikož Queysanne nedokáže nabídnout tolik jako Schorm. Asi i proto, že Queysanne byl hodně depresivní existencialista, kdežto Schorm má mnohem blíž k filozofii. 4*

Existenciální úzkost - stačí jen tato dvě slova a obsah filmu je přesně pojmenován. V československé nové filmové vlně se objevila celá řada takto vynikajících snímků, jeden lepší než druhý. 60. léta zkrátka vytvořila neopakovatelné podminky pro uměleckou tvorbu, ve filmu pak zejména, která už od té doby nebyla překonána. Film je sice zdánlivě "o ničem", má v sobě ale odzbrojující pravdivost a přirozeně nutí i k divákovu sebezpytu, pokud je toho schopen. Ve srovnání s tím vynikne o to víc plytkost a úpadek současné české kinematografie. Jó, psychologický film, přímo v labužnickém provedení - od režie, kamery, scénáře, přes herecké výkony až po mimořádně kvalitní kongeniální hudbu.

Návrat ztraceného synarežiséraEvalda Schormaz roku 1966 začína ako výrazný psychologický film s výrazným a veľmi dobre hrajúcimJanom Kačeromv hlavnej úlohe. Snímka rozvíja zaujímavé myšlienky o živote, jednotlivcovi a spoločnosti, navzájom sa preplietajúc v kvalitne napísaných dialógoch, ktoré Kačerova postava, nesúca rovnaké krstné meno, aké má herec v skutočnosti, vedie so svojím okolím. Existenciálne ladený počin s typicky uvoľneným nádychom československej novej vlny sa dotýka rôznych tém, ktoré však vždy začínajú a končia pri človeku. Zamýšľanie sa o bytí plné pozoruhodných výstupov tvorí gro kvalitatívne výbornej prvej polovice snímky. Ako však Schormovo dielo postupne prechádza od postavy Jana k postave Jany (Jana Brejchová), nastáva aj kvalitatívny pokles, ktorý je znakom druhej polovice filmu, pričom negatívne ovplyvňuje jeho kvalitu ako celku. Kontemplatívnym myšlienkam a dialógom je razom prakticky koniec s tým, že film sa viac zameriava na Janu a vzťahovú rovinu, ktorá ani zďaleka nie je taká zaujímavá, ako zamýšľanie sa nad samovraždou, smrťou a životom. Veľká škoda je aj väčšie nevyužitie postavy mladej pacientky na psychiatrickom oddelení (atraktívnaNina Divíšková), ktorá sa v prvej polovici filmu objavuje vo viacerých scénach a vykazuje potenciál. Neskôr však mizne a vo zvyšku snímky sa neobjavuje.Návrat ztraceného synazačína veľmi dobre - skrz dialógy ponúka zaujímavé myšlienky, ktoré nútia diváka k zamysleniu, a v hlavnej úlohe vystupuje veľmi dobre hrajúci Jan Kačer. Postupne, bohužiaľ najmä v dôsledku príbehového odklonu, ale kvalita Schormovho diela klesá, pričom sa mení z nadpriemeru na priemer. Ale ako sme už uviedli, prvá polovica filmu je výrazná a určite ju stojí za to vidieť.

Silný existenciálny príbeh, ktorý akousi vnútornou výpoveďou hlavného hrdinu Jana Sebka, ktorý viac vo vnútorných monológoch či dialógoch s psychiatrom rozoberá svoju neschopnosť žiť s kompromismi čo je manifestované hneď na začiatku filmu pokusom o samovraždu. Zvláštne správanie postáv ešte umocňuje vypráznenosť Janovho života. Jeho manželka ho podvádza hoci tvrdí, že ho miluje a mám pocit, že to ona je príčinou Janovej mizérie a potrebovala by zopár sedení u psychiatra. Psychiatrova manželka má podobné tendencie a dúfa, že vyplní prázdnotu vzťahom s Janom. Jan neschopný nájsť riešenie sa pokúša neustále uniknúť z psychiatrickej liečebne, ale vzápätí je donútený vrátiť sa či už pre svoju neschopnosť žiť alebo z donútenia okolím, ktoré má oňho obavy. Produkcii sa napriek minimálnej angažovanosti podarilo vytvoriť atmosféru zmaru a vyprázdnenia, ktorá presne vystihuje Janov stav a herci svojimi dobrými výkonmi k tomu nemalou mierou prispievajú.