Le cinque giornate (1973)

Úlet Daria Argenta, ktorý opustil svoj obľúbený žáner a pustil sa do podivnej historicko-grotesknej záležitosti. Film trpí nevyrovnanosťou a zbytočným naťahovaním. Humor je toporný, azda len kostýmy spĺňajú predstavy. Kariéra Adriana Celentana sa pomaly rozbiehala, tie lepšie filmy ho ešte len čakali.

Jediný tvůrčí počin Argenta mimo horor nebo thriller, kdy se mistr netrefil do zájmu publika. V epizodickém příběhu pětidenní milánské revoluci se ústřední hrdina po útěku z vězení prochází chaosem ve městě a hledá někdejšího komplice, při čemž se zaplétá do absurdních situací a setkává s různými frakcemi. V nové situaci se nevyzná podobně jako divák neznalý italského dějepisu. Film pendluje mezi lehkou komedií, cynickou satirou a nihilistickým pohledem na lidskou společnost a její dějiny. Daří se mu nejlíp poslední dvě věci, ze kterých probleskuje dravý mladý intelektuál Argento, píšící svůj scénář v divokých 70. letech, kdy se v Itálii vášnivě řešily myšlenkové proudy mezi opěvováním fašismu a víra v levici jako záchranu před ním. Není to špatné, ale naštěstí se mistr vrátil zpátky do mikrokosmu vrahů a jejich obětí, kde uměl tahat za nitky líp.(22.08.2025)

Téměř zapomenutý film dovolím si říct snad po celým světě. Bravurně natočená komedie, která střídá vtipy s vážnými situacemi (a někdy i velmi smutnými), komedie, která má jeden z nejlepších soundtracků, jaké jsem mohl spatřit v Argentových filmech. Komedie, která je natočena takovým způsobem, že vás úplně vtáhne do děje a vy budete jen zírat. Prostě všechno skvělý! Herci, HUDBA(!), kamera a samozřejmě režie od mistra hororu, kterej v tomhle případě navštívil jiný žánr. Nikdy mě historický filmy moc nebraly, ale jelikož jsme zrovna brali revoluci 1848 v dějáku a jelikož je to film od Argenta, tak jsem cítil jako by to byla povinnost to vidět. Nelituju.(28.03.2020)

V rámci režijnej filmografie Daria Argenta ojedinelý, groteskno-historický počin, obkľúčený zľava aj sprava giallom, poprípade všeobecne hororom na taliansky spôsob, ktorý formoval ďalšie generácie autorov “žltej kultúry“, sa vymyká z doterajšej zabehnutej charakteristiky odštartovanej “zvieracou giallo trilógiou“. Argento svoju uzdu fantázií povolil až natoľko, že búra hranice žánru, ktoré sa “bál“ tri roky prekročiť. V roku 1973 prechádza dvermi do temnoty. Tie ho namiesto do sveta strachu odkláňajú v časopriestore do historického obdobia roku 1848. Portál sa uzatvára. Cesta do ďalšej dimenzie známej ako PROFONDO ROSSO sa otvorí až po absolvovaní tej súčasnej. Tak smelo dopredu! ### Pokus o spoločenskú satiru udalostí na rozmedzí piatich dní v Miláne (18-22. marca 1848), sa štýlom môže prirovnať ku bláznivej historickej variácií na tému Stanleyho Kubricka známu z A CLOCKWORK ORANGE. Inšpirácia je hlavne citeľná v scénach ozvučených známou “mechanickou“ hudbou, či v obrazovo zrýchlených pasážach. Atmosféra vtedajšej politickej situácie, ktorú vyhrotí protirakúske povstanie, kde sa z kriminálnikov stávajú vlastenci a z obyčajných ľudí kriminálnici, sa už od prvej delovej gule začína nepochopiteľne zvrhávať. V tomto chaose nie je núdza o nepredvídateľné situácie, charakterovú pestrosť a občiansku rivalitu, postupom času strácajúcu nie len na sile, ale aj na samotnom zmysle. Malý zločinec Cainazzo a pekár Romolo – t.j. osudová dvojica hlavných hrdinov, sa musí pokúsiť pochopiť to, do čoho boli ich životy bez opýtania hodené. Tragikomédia miestami pripomínajúca gagy Laurela a Hardyho, sa v talianskej revolúcií mieša s drámou, satirou a absurditou. Do čoho sme sa to dostali? ... ### Zbytočne dlhá minutáž na spracovanie myšlienky historického paradoxu autorom, ktorý v tragikomédií je ako ryba na suchu. Argento do vody! Podarilo sa. Portál s názvom PROFONDO ROSSO sa otvára.(17.06.2012)

Italská revoluce z pohledu chudiny. Dario Argento se po "zvířecí trilogii" rozhodl natočit něco jiného a vykouzlil mix historického dramatu a komedie, dokonce grotesky. Sledujeme město Milán v roce 1848, kdy se místní bouřili proti rakouské nadvládě. Hlavními hrdiny jsou jednoduchý zloděj robustnější postavy a ještě jednodušší pekař menší postavy. Pro představu ten první vypadá jako Karel Heřmánek zamlada a druhý jako Petr Kotvald za... no, on vypadá pořád stejně. Každopádně tihle dva se potloukají ulicemi města (Heřmánek utekl během zmatků z vězení, Kotvaldovi vypálili pekárnu), nesnaží se bojovat, jen všechny ty nepokoje kolem nějak přežít. Určitě to nejsou žádní vlastenci - což je v tomto filmu spíš ctnost. Kromě ulítlých scén jako asistování při porodu a seznámení s nadrženou vdovou je tu především všudypřítomná kritika pokřivených lidských povah, kde většinou ti největší hovada jsou právě "vlastenci". Na historické snímky nijak zvlášť vysazený nejsem, ale v tomhle filmu jsem si místy opravdu užíval pohled "zevnitř". Kostýmy a výprava jsou dle mého skromného názoru na slušné úrovni a Argento kromě zajímavých pohledů kamer taky sem tam nekompromisně ukáže nějaké to explicitní násilí (např. Rakušáci na koních řežou mečema do lidí pod sebou). Co se týká záporů, tak ten největší je celkově zbytečná roztahanost. Ve filmu je spousta fajn scén (třeba jedna z nezapomenutelných scén je sledování rozhovoru různých sort lidí zpod stolu, takže vidíme jen nohy - a i to nám k dokreslení jejich charakterů bohatě stačí), ale i tak se film neskutečně táhne, čemuž ještě nahrává zbytečně dlouhá stopáž. Mimochodem v tuhle chvíli jediný komentář na imdb kritizuje herecké výkony, zvlášť hlavního představitele. Heřmánek, jak jsem se dočetl, je v Itálii velká hvězda, oblíbený herec a jeden z nejpopulárnějších italských zpěváků... A mně se jeho herectví líbilo hodně, parádně předváděl toho jednoduchého primitva, který i on ve svém mozečku tuší, že ta revoluce není ani zdaleka černobílá. A to je hlavní myšlenka filmu. Pěknej film.(6/10)(29.06.2010)