Phenomena (1985)

Snímek je pozoruhodným až delirantním mixem čistokrevného slasheru, nadpřirozena, telepatického hmyzu a dunivého heavy metalu. Jde o žánrovou kombinaci, která by v rukou jakéhokoli jiného tvůrce působila jako čiré, nesvéprávné šílenství. Pod taktovkou mistra se však z naprostého chaosu rodí hypnotická podívaná o dívce, jejíž vůle disponuje doslova smrtící silou. Snímek sice zřetelně parazituje na motivech slavnějších amerických předobrazů, například v mnoha ohledech připomene traumatizovanou středoškolačku z De Palmovy „Carrie“ (1976) či devítiletou Charlie z Kingova počinu „Ohnivé oči“ (1984), avšak současně si uchovává vlastní, nekompromisně snový rukopis. Na poměry italské hororové tradice je atmosféra až omamně fluidní. Kamera Romano Albaniho přesně ví, kdy uvíznout v drásavém detailu a kdy se chladně oddálit, čímž diváka bezpečně vtahuje do neklidného meziprostoru mezi realitou a noční můrou. Po technické stránce je tak film precizní a vizuálně uhrančivý, leč vypravěčsky fatálně klopýtá. Příčinná logika se zde ohýbá podle okamžitého rozmaru a vteřinový patos se často láme v nechtěnou sebeparodii. Bizarní scéna se šimpanzem svírajícím břitvu představuje absolutní vrchol scenáristické absurdity. Je to moment stejně groteskní jako fascinující. Dario Argento zjevně mířil k čisté hororové poezii, ale občas omylem skončil u laciného kabaretu. I přesto má toto dílo magnetický půvab. Je to dravá směs kýče, filmařské vášně a temné krásy, která navzdory všem racionálním výtkám přežívá. Ve své podstatě jde o čistokrevný italský brak, jenže o brak s duší a nepopíratelným stylem. Tedy o dílo, které se do divácké paměti zaryje hlouběji než leckterý „seriózní“, ale řemeslně sterilní horor současnosti.

Unikátní záležitost. Něco mezi artovou lahůdkou, punkovým šílenstvím a totálním brakem. Na jedné straně úžasná Jennifer Connelly a chlápek z Halloweenů, na straně druhé příšerné herecké výkony neherců v podpůrných rolích. Chvíli atmosférická a vizuální pecka, chvíli zase bizarní maglajz s podivným scénářem a jakoby random metalovými songy nasázenými do zdánlivě nepasujících scén. Není to technicky moc dobrej film a zub času zapracoval, ale i navzdory tomu všemu mě to dost bavilo. Nevšední filmový zážitek to pořád je.

Triler plný paradoxov. Je tu niekoľko scén alebo prvkov, ktoré boli fajn - Pleasence a jeho výklady o hmyze, atmosféra, hudba, ale aj niekoľko takých, ktoré sa príliš nevydarili, mali slabé napätie a mal som čo robiť, aby som nezaspával, prípadne boli nelogické, akým je aj záverečná scéna s vraždiacou opicou, pri ktorej som sa musel neveriacky usmievať. Sériový vrah samozrejme nesedí, to už mohol zabíjať od začiatku rovno ten šimpanz alebo rovno hmyz zhmotnený do človeka a pod. Ale to už je Made in Italy, na čo som si za tie roky zvykol - kecám, nezvykol. Na mladunkú a fotogenickú Jennifer sa celkom dobre pozeralo, aj keď v niektorých momentoch pôsobila trochu toporne, čo je ale možné pripísať jej veku. V rámci mysteriózneho trileru (horor to nie je) a na talianske pomery ale v sumáre navzdory niektorým rušivým či nevhodným prvkom celkom slušné dielo.

Jeden z nejlepších filmů Daria Argenta, upřímně nechápu, jak můžou být lidé tak nároční, pokud jde o toto vynikající dílo. V dnešní době chtějí vidět spoustu efektů, u kterých je nemožné poznat, jestli se díváte na film nebo na videohru. Phenomena je vynikající film, vřele doporučuji fanouškům hororu a napětí. Je to perfektně zpracovaný příběh od začátku do konce a i přes léta si ho stále užívám. Jennifer Connelly podává úžasný výkon a soundtrack obsahuje prostě nádherné melodie.

Můj druhej Argento. Ne tak fenomenální (pun intended) jako Suspiria, ale pořád strašně vtahující podívaná. Tajuplná atmosféra, nějaké solidní napětí a nádech surreálna, ale taky spousta bizarního humoru, pochybných hereckých výkonů, komicky přepálených nechutností a nepadnoucího heavy metalu... Nevím, jak dobře to reálně celý drží pohromadě, ale mě prostě ta prapodivná směska značně chutnala. 8/10