Vrah přichází v noci (2001)

Mistr filmař Dario Argento byl již na sklonku kariéry, ale i tak nám dokázal nabídnout kvalitní giallo, vrací se ke kořenům s dobrým napínavým příběhem a bezskrupulózním vrahem, stejně jako v Argentových dřívějších filmech. Film začíná velmi dobře, ukazuje nám scénu, ve které je matka brutálně zavražděna před očima svého syna. Později vidíme, jak prostitutka zjistí, že její klient je sadistický a nechvalně známý vrah hledaný zákonem, a tehdy se začne odvíjet série vražd, které zdůrazňují krvavé úmrtí. Navíc mi identita vraha nepřišla vůbec předvídatelná a film skončil docela dobře.

Argento vzal nářky svých fanoušků vážně a vrátil se zpátky k čistokrevnému giallu i do města Turín.  Dokonce zařídil, aby se jen pro solidní soundtrack k tomuto filmu dalaa po letech dohromady kapela Goblin. Příběh jako detektivka ujde, vizuální nápaditost a vraždy jsou parádní a úvod filmu s vlakem je Argento v top formě. Co se nepovedlo? Stopáž je pocitově o něco delší a čekání na finále v druhé polovině se táhne, některé nehororové scény jsou nesvižné (třeba Max von Sydow a jeho monology k papouškovi) a ústřední mladá dvojice postrádá charizma. Anglický dabing má úplně mimózně nadabované některé postavy, takže doporučuji sledovat s italskou zvukovou stopou pro serióznější pocit.

Sympatické giallo má nejnapínavější úvod, kdy zoufalá prostitutka prchá od muže spojeného s dávnými vraždami. Sice jsem nějak nepobral, jak se dostal do jedoucího vlaku, ale výsledek jeho pomsty byl krvavě brutální. Scéna, kdy přítelkyně zavražděné vychází svižně z nádražní budovy do nočního deště, připomene úvod ze Suspirie. Max von Sydow exceluje v roli bývalého komisaře. A pak už autoři vodí diváka za nos, aby si tipoval, kdo je vrah. Vraždy jsou vesměs drsnější, nejbrutálnější je použití hudebního nástroje a rozmlácení obličeje o zeď. Závěrečná střelba je rovněž šťavnatá. Interiéry starých domů připomenou 70. léta, kdy si v podobných italské filmy libovaly. A samotnou kapitolou je opět skvělý Goblin... Dnes bych váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdami, nakonec ale původní hodnocení ponechám.

Najlepší Argento po roku 2000, možno od Opery. Veľmi dobrý príbeh, ktorý svojich fanúšikov šteklí nostalgiou po starých giallo časoch, tu pripomenie autorov vlastný Deep Red, tam zasa niečo iné. Stvrdia to fantastické Stivalletiho gore efekty a zacementuje fantastický soundtrack od Goblinov. Nevšimol som si ani záblesk CGI, je to sebavedomá, osobitá jazda s dušou, neušitá horúcou ihlou, čo mi trochu chýbalo pri Mother of tears. Za to tu hviezdičku, vzhľadom ku starším kúskom, rád prihodím.

5/10 O niečo lepšie ako Trauma, hlavne vďaka lepšiemu vizuálu (pár detailov), Goblinu a najmä Maxovi von Sydowovi, ktorý je asi jediný dobrý herec, ktorý kedy hral v Argentovom filme. Každopádne všetcí vrátane Argenta mali svoje hviezdne roky dávno predtým, než nakrútili Sleepless, ktorý len veľmi matne pripomína slávne roky gialla.