Temnota (1982)

Snímek, který se může pyšnit tím, že má po vynikajícím Brutalistovi asi největší zastoupení brutalistní architektury v jediném filmu. Vraždy se odehrávají v brutalistních vilách, krev cáká po krásně betonových stěnách a kamera v mnoha momentech doslova ojíždí všechny ty ostré úhly zdí, balkónů, schodišť atd. Pro milovníky kvalitní architektury (a v neposlední řadě i gialla) jasná povinnost. Někde jsem četl, že brutalistní architektura má prý evokovat, že se příběh odehrává v blízké budoucnosti, ale na to bych si moc nesázel.

Temnota! To proste normálny hororový fanúšik CHCE vidieť už kvôli názvu. Žiaľ, mne osobne fenomén giallo v puberte resp. mladom veku unikol a pravdupovediac teraz, po štyridsiatke, už so mnou veľa nerobí. Oceňujem hypnotickú atmosféru, hudbu a myslím si, že ešte i dnes pomerne drsné scény. Ale nebavia ma postavy a vlastne ani príbeh.

Soundtrack od Pignatelli, Simonetti, Morante. Velké odhalení pro ty, kterým Phantom pt.1-2 od Justice připadalo podezřele originální a dobré.Temnotavznikla v době, která nebyla s viděním Daria Argenta v rozporu.  Vše, co se dělo na plátně, bylo teoreticky možné. Nebo jinak: Vše, co nebylo nemožné, bylo skoro nutné, jak parafrázuje hlavní hrdina, spisovatel Peter Neal svého kolegu Arthura Conana Doylea. Bylo možné vnímat svět jako tajemné, násilné, ale krásné místo, v němž chodí korespondence na žlutém papíře [škvírou pod dveřmi], v letadle se smí kouřit, na motorce se jezdí po zadním kole a bez helmy a dobrmani cupují v nočních parcích sexualizované čtrnáctky. Argento takové filmy natáčí dodnes. Zůstaly prakticky stejné a technicky jsou možná i lepší, ale těžko zapírají, že už ve svět, který simulují, nedokáží uvěřit. S vírou mizela i rozevlátá ňadra pronásledovaných obětí. Scény rukou useknutých sekyrou skrze deštěm zkrápěné okno platí jen v mechanismu pevných linek, nekorektnosti, dopisů na žlutém papíře, podstrkovaných pod dveřmi a ostatně též přirozeného pubického ochlupení.  Ty starší, jakoTemnota, už nebudí hrůzu, ale útulnou osmdesátkovou impresi, v níž nejen vyprávění bývala jednodušší.

Ještě více než v dalších filmech zde Argento využívá exkluzivní architekturu, módu, design, obrazy a sochy. Kromě estetizace to má i funkční významy. Socha štítonoše od Henryho Moora stojí u vchodu bytu, kam se americký spisovatel nastěhuje po příjezdu do Říma a symbolicky ho chrání. Abstraktní skulptura složená z kovových špičatých kuželů ho v závěrečné scéně naopak propíchne. Volbou modernistické čtvrti EUR, brutalistní vily Ronconci a domu svého přítele architekta Sandra Pettiho chtěl Argento navodit dojem, že příběh se spíš než v Římě odehrává v imaginárním městě blízké budoucnosti. Rozostřil tím žánr filmu, který se pohybuje mezi hororem, detektivkou, thrillerem a překvapivě i sci-fi. Ozvláštnil jeho atmosféru, takže charakteristicky krvavé zločiny se odehrávají ve futuristickém prostředí luxusně manýristických interiérů čistého, ale znepokojivě poloprázdného předměstí.

ArgentovuSuspiriimiluju, a Tenebre má taky svoje klady - spousta krásných (polo)svlečených žen, delikátní soundtrack, dobové italské vozy a interiéry, a krví se zde celkem nešetřilo, což je vždycky fajn - nicméně dějově se to tak strašně táhne, až je to místy nesnesitelné, a těch 100 minut se subjektivně zdá delších než 2 hodiny, a hlavně finální rozuzlení se zvrhne v něco tak debilního, že to vůbec nedává smysl a člověk se tomu může jen zasmát, jak je to pitomé - beru to tak, že svébytná pravidla žánru zde zcela zvítězila nad obsahovou stránkou, což nemusí být vždy nutně na škodu a vidět to tehdy v Itálii někde v letním kině mohl být asi zážitek, ale s odstupem let v telce už to kouzlo dost vyprchalo.